Nezapomeňte navštívit
Ultra Vires - update každé pondělí

Pasivní hrdina

30. října 2017 v 13:32 | KadetJaina |  O psaní
Znáte to. Koupíte si knížku a těšíte se, až si s ní sednete a začnete ji číst. Konečně se k ní dostanete, otevřete na první straně a čtete. Je to super, je to všechno, co jste od toho čekali. Je to paráda.

A v půlce vám začne docházet, že vám tam něco vadí. Jen nemůžete tak docela určit co. Až ve třetí čtvrtině knihy vám to dojde. To ten hlavní hrdina. Vždyť on za celou dobu ale vůbec nic neudělal.

A teď nemluvím o hrdinovi, který se nemá k akci. Kdepak, pasivní hrdina toho může udělat hromadu - může nakopat zadek nepřátelům, může diskutovat, může se vyptávat. Jenomže nikdy neudělá žádné rozhodnutí, většinu času s ním smýká buď nějaká jiná postava nebo samotný příběh. Váš mladý hrdina může být jinoch o nějž se stará moudrý učitel. Tenhle moudrý učitel rozhoduje o všem - kam půjdou, co budou dělat, za jakým cílem se teď poženou - a mladý jinoch kýve a následuje ho. Nebo naopak, mladý jinoch je jediný přeživší ve vyvražděné vesnici a příběh ho tak zatlačí na výpravu. Příběh mu potom hodí do cesty člověka, který se o něj postará. Později ho zabije a nechá hrdinu stát se otrokem. A za celou dobu nenechá hrdinu říct ani: "Já bych chtěl začít přemýšlet sám za sebe."

Pasivní hrdina je mor příběhu, protože hlavní hrdina dostane vlastnosti vedlejší postavy, zatímco vedlejší postava je ten rozhodující prvek. Jestli chce autor nechat rozhodovat NPC no. 3, proč z něj rovnou neudělá protagonistu? Čtenáři nechtějí číst o někom, kdo jen vše pasivně odkýve a nikdy neudělá vlastní rozhodnutí třeba i na úkor toho, že všechno pokazí.

Proto příběhy tak často zabíjejí moudré učitele nebo nechávají hrdinu úplně samotného. Hrdina je totiž zvyklý, že za něj všichni myslí, ale když zůstane sám, musí začít konat, rozhodovat se, být aktivní složkou svého vlastního příběhu. Naučí se říkat i ne, takže příště, až si najde nějakého druha, mu bude moct říct, že nechce jít na východ bojovat s krutým drakem, že by radši zůstal na pomoc vesnici proti nájezdníkům. A rázem tu máme někoho, kdo není pasivní "mouch snězte si mě," ale to, co jste celou dobu chtěli. Hrdina.

"Ale Kadet, já jsem tehdy narazil/a na pasivního hrdinu a byl super."

A já se zase setkala s prohlášením: "Vždyť ono je to paráda, když si to domyslíš." Tady prosím sekat ruce. Tohle se děje hlavně ve fandomech a je to zlo. Fandom totiž vezme jednu z postav, která je plochá, pasivní, funguje jenom jako nástroj pro něco jiného, a dá jí charakter. Charakter, který v původním díle vůbec není vidět, ale čtenáři si ho domyslí. A rázem máte super hrdinu.

Jestliže narazíte na pasivního hrdinu a myslíte si, že je super, tak musel mít buď nějakou zajímavou charakterovou vlastnost (a to mě upřímně zajímá jakou, protože pasivní hrdinové jsou většinou tak ploší, až to hezké není), nebo jste mu nějakou charakterovou vlastnost přidělili a teď lžete sami sobě.

Jsou pasivní hrdinové, na který jsou postavené celé příběhy, ale ty příběhy končí tím, že se hrdina konečně odhodlá k akci. Jen to prosím vás neprotahujte moc dlouho. Máte ten příběh hezky vymyšlený, ale když vám bude smýkat s hrdinou, nikdo to nebude chtít číst.
 

Chraňte životní prostředí. Hodně. A pořád.

25. října 2017 v 18:21 | KadetJaina |  O psaní
Potenciální spisovatelé píšou o všem možném. Třeba já, já píšu pro zábavu a jednou mi bylo řečeno, že "můj příběh nemá žádnou hlubší myšlenku." V tu chvíli, stejně jako každá kritika než se nad ní zamyslím, mě to vytočilo. Co tím myslí, že tam nemám žádnou hlubší myšlenku? Já píšu béčko. Já tam ani žádnou myšlenku mít nemám!

Pak jsou tu ti, kteří se snaží nějakou myšlenku čtenářům podsunout. Mohla bych tu mluvit o tom, jak nenápadně a hezky zakomponovaně to dělají, jenomže od toho tu nejsem. Já tu vypichuju, co za blbost zase ten jaký pisálek udělal. A podsouvání myšlenek je jeden z nešvarů, který se objevuje hodně. Nejvíc v environmentalismu.

Zlý lide nenič planetu Zemi! Tak by se dala shrnout většina příběhů začátečníků, který smočí palec ve vodách ochrany životního prostředí. Protože jsem fantasák, dotknu se zase fantastiky. Úplně nejlepší je jít ve stopách Avatara - krásný svět, kde jeho obyvatelé žijí v harmonii s přírodou, a pak příjde krutý zlý člověk a hodlá to všechno zničit. Hlavní hrdina příběhu (nejlépe Mary Sue) se pak snaží tyhle zlé zlouny zastavit a ukazuje tím svou nadřazenost, inteligenci a jak je to lidské pokolení hloupé a hodné zničení.

"Ale Kadet, to přece není tak strašný," řeknete si.

Pokud ale povídku podle stejného mustru (a nejlépe od jednoho autora) čtete už podesáté, tak je to opravdu hodně strašné. Problém pisálků, kteří se zaměřují na ochranu životního prostředí, je ten, že se za každou cenu snaží vecpat nám dobrotu hlavního hrdiny a špatnost lidstva, omýlají to pořád dokola, až je jejich svět černobílý, a dávají životnímu prostředí prostor na úkor příběhu.

Plusové body mají za to, pokud zlezlý člověk přijde na tenhle černobílý svět a místní fauna a flora se ho na každém kroku pokouší zabít. Hlavní hrdina mu pak řekne, že zlezlý člověk buď není na tohle prostředí stavěný, je neschopný a nebo neumí komunikovat s přírodou. Svět 1, zlezlý člověk 0. Snaha dotlačit člověka na nižší stupeň potravního řetězce je jasná.

Jak to teda udělat lepší? Na to je snadná odpověď. Nejdřív vymyslete a sestavte zajímavý příběh a pak ho zasaďte do prostředí, ve kterém se environmentalismu můžete dotknout. Poskytnu nápad z oné povídky, která nemá hlubší myšlenku: Revoluce, řekněme 18. století. Revolucionáře vede fext, nesmrtelný tvor, který se snaží zachránit lidi od krutého zacházení šlechty. Hlavní hrdina, voják na straně autorit, se snaží přijít na způsob, jak fexta zabít.

A teď do toho dáme kapku environmentalismu: Fext je zosobnění přírody, která se snaží vzít si zpět to, co jí lidé sebrali. Přeje si, aby spolu žili v harmonii, ale neumí toho dosáhnout jinak, než tím, že se je pokusí pozřít jako to oni dělali jí tak dlouho.

Příběh se tak točí kolem vojáka, ale když se setká s fextem, můžou zmínit zoufalství obyčejných lidí a magických bytostí. Voják zase může ukázat, že všechno není tak černé a autority se nesnaží za každou cenu přírodu zničit a chtěli by se dohodnout. Ale přistoupí na to fext?

A tady to máte: Nemusíme na environmentalismu stavět celý příběh a nemusíme čtenáři dokola cpát do obličeje, co zlezlý člověk zase udělal. Ochraňujete životní prostředí, chcete harmonii… tak ji sakra ale používejte i ve svém psaní! Kolikrát ještě budete chtít číst o Mary Sue, která potrestala/poučila/zachránila člověka tím, že mu ukázala chybu jeho kapitalistického smýšlení?

A nemá tedy environmentalismus blízko ke komunismu?

Otázky, samé otázky.

A vypadalo to asi takhle…

24. září 2017 v 17:15 | KadetJaina |  O psaní
Sikar měl včera na CONiáši 2017 zajímavou přednášku o tom, jaké katastrofy potkaly českou fantastiku. Zaměřil se hlavně na začínající autory, protože ti jsou jedna velká katastrofa. Překvapila mě tam jedna poznámka, kterou udělal, a já si uvědomila, že už jsem něco podobného už někde viděla. Minulý týden jsem totiž začala sledovat FB stránku Úlovky z Wattpadu a našla jsem tak nový trend, který se objevuje mezi mladými nadšenými autory.

Sikarova poznámka obsahovala totiž povídku, do které autor vložil odkaz na Youtube, ať si čtenáři poslechnou, co poslouchá hlavní postava. Je to dokonalá ukázka toho, že autor neví, jak funguje tištěné médium. Nikdo vám při čtení ve vlaku nezačne googlit odkaz, drazí autoři. Jestli chcete mermomocí ukázat hudební vkus postavy, prostě tam napište, že poslouchá Megallicu a nedělejte ze sebe blbce.

Mám důvod se domnívat, že tenhle trend přišel z Wattpadu. Když se podíváte na povídky začínajících, nejlépe náctiletých, autorů, zjistíte, že dělají všichni podobné chyby. Ale hlavně a především jsou liní - a nejvíce líní popisovat.
Nejednou se tedy setkáte s tím, že čtete jejich výtvor a vypadne na vás tohle.

Anna měla jít s Ráďou do bazénu. Došli tam. Šla se převléknout. Udělala hygienu a pak si na sebe vzala zelené bikiny. Asi takovéhle:



Ilustrace doprovázející příběh nejsou nic špatného. Ale když si jimi hodláte ulehčit práci, děláte něco špatně. Povídky komunikují se čtenářem pomocí písmenek, slov, vět a tak dál. Každý čtenář si zelené bikiny představí jinak. Jenomže autor CHCE abychom si je představili přesně tak, jako si je představuje on. Tím si zjednodušuje práci on, protože proč by měl popisovat něco víc, než že jsou zelené, a kazí radost čtenářům, protože ten už nemůže při čtení použít fantazii. Drazí autoři, víte, proč se tolik lidí vyhýbá filmovým adaptacím předtím, než si přečte knihu? Protože jim zkazí představivost!

"Ale Kadet, vždyť i knihy mají ilustrace."

To je sice pravda, jenomže ilustrace knihu doprovází, zatímco tyhle wattpadovské výkřiky do tmy se snaží text nahradit. Ať si autoři vkládají do svých povídek ilustrace, ale měli by je používat správně.

Jestli se chcete meromocí vyhnout popisu, začněte vytvářet komiksy. Tam můžete čtenáři servírovat vizuál horem dolem a nikdy si na to nebude stěžovat. Ale u povídek se na to vykašlete. Jestliže chcete psát, musíte dělat i tu práci a nejen zábavu. Taky bych radši psala o tom, jak moje dračice cupuje na kusy bandu ubožáků, ale nejdřív k nim musí dojet a vězte, že její okolí je stejně napínavé, jako ona sama.
 


Povídka vs. román

15. září 2017 v 14:58 | KadetJaina |  O psaní
Nikdy jsem nebyla schopná psát delší útvary. Povídky u mě měly vždycky tak osmnáct stran a nejlépe mi šly ty dvoustránkové. Můj rekord zněl něco kolem čtyřiceti stran a na takovém textu jsem pracovala dva roky a plánovala ho ještě déle. Proto byla docela výzva se posadit a začít psát věc, která měla můj limit mnohonásobně převýšit.
Když jsem dospěla po 137 normostranách ke konci, měla jsem chuť zahrát si na piráta a otevřít flašku rumu. Žel bohu alkohol nebyl po ruce, tak jsem jen vytiskla poslední zálohu a švihla jsem s tou hrůzou do šuplíku. Bylo hotovo. Respektive první draft byl hotov a já věděla, že mě po čase bude čekat nějaká ta úprava. Tušila jsem, že bude mohutná. Po pár týdnech jsem k příběhu znovu sedla a celý ho přečetla. Abych zjistila, že jsem stěží napsala byť jen začátečnický román. Koukala na mě sakra dlouhá povídka.
"Ale Kadet, copak není román jen dlouhá povídka?"
Ne tak docela.
Povídka má totiž nějaký formát a ten se nedá určit jen počtem znaků. Stejně tak to má i román, takže když oba formáty postavíte proti sobě, budou se lišit.
Stačí se podívat na počet postav. V povídce průměrné délky (řekněme do 30 NS) zvládnete ukočírovat maximálně tři postavy tak, aby byly důležité. Můžete mít Jardu, Janu a Pavla a už tehdy bude trochu problém, aby měl Pavel pořádný prostor. Honza, Petra, Dominik a Žaneta budou jenom přicmrndovat v pozadí a ve chvíli, kdy je budete chtít víc našroubovat do děje, začnou působit zbytečně a jako pěst na oko. Jednoduše proto, že nemají dost prostoru. Je zbytečné, aby nám najednou něco ukazovala Žaneta, když by to mohla stejně snadno zvládnout Jana. Povídka se hrozně rychle přelidní.
Zato ve dlouhém románu je potřeba, aby se druhá skupina ukázala v trochu širším světle. Pořád vám stačí Jarda, Jana a Pavel, ale když se bude příběh motat jen čistě kolem nich a ostatní jim budou přicmrndovat, bude román působit hrozně prázdně. Tady oproti povídce nestačí mít zvolených pár postav, protože román už popisuje nejen děj, ale s ním i velký kus světa. A takový kus světa potřebuje víc, než hlavní hrdiny.
Stejné je to i s detaily. Nejednou se člověk setká s povídkou, která má spadat do širšího světa (nejčastěji se to stává u fantastiky) a autor se tak snaží do čtenáře nacpat co nejvíc informací. Když už si dal tu práci s vymýšlením světa, to by v tom byl čert, aby ho taky celý nepoužil. Pak se z povídky stává historická kniha a děj je odstrčen na posledních pár stránek. Číst se to nedá. Povídka sice není přelidněná, ale je předetailovaná.
Když jde o tvorbu světa, v povídce se vyplatí jen naznačovat a budovat atmosféru. Několikastránková expozice do ní nepatří. Zato v románu se objevit může - s mírou. Bloky expozice většinou unudí každého čtenáře, román je ale dostatečně dlouhý na to, aby se v něm svět budoval postupně a detaily se nenápadně objevovaly v každodenním životě hrdinů. Nemusíte nám vykládat, že je svět zničený válkou z doby krále Klacka VIII. a postupně se vzpamatovává. Hrdina ale může procházet kolem ruin a hladovějících vesnic, a když navštíví knihovnu, nemůže najít staré svazky, které byly za války spáleny.
Jinými slovy, vždycky je lepší informace rozhodit do celého textu. Jen u povídky jich nepřenesete tolik, kolik byste chtěli. Opravdu musí hrdina vaší krátké povídky jet na unglofankovi a my se musíme dozvídat, jak to zvíře vypadá, co žere a odkud se vzalo? Posaďte ho na koně a unglofanka si nechte na román. Tam vám o nich určitě nějaký majitel stáje bude chtít popovídat.
A já tedy napsala dlouhou povídku. Všech 137 stran se motá kolem pár hlavních hrdinů, ostatní nejsou dost důležití. Detaily světa se zaměřují jen na to, co je bezpodmínečně nutné a všeobecně popisuju spíš děj než svět. Inu, přepisování bude dlouhé. Ale snad bude stát za to.*

*v tuhle chvíli sepisuju osnovu druhého draftu a každým dnem ten příběh víc a víc nenávidím. Měla jsem zůstat u povídek.

O nepoučitelných autorech

10. září 2017 v 10:53 | KadetJaina |  O psaní
Čas od času betuju povídky. Buď se sama nabídnu, když někdo beta čtenáře shání, nebo mi staří známí už posílají jejich díla přímo. Jako správný beta čtenář se nebojím říct, co si o jejich psaní opravdu myslím, a ráda vypíchnu silné a slabé stránky. Každý spisovatel potřebuje vědět co dělá dobře a co špatně, aby se mohl pohnout z místa. Jen se zdá, že ne všichni to chápou.
Takový případ vypadá následovně. Člověk, který se snadno nadchne pro psaní, se rozhodne, že napíše KNIHU™ a vrhne se na nápad, který v hlavě uchovává už od třinácti. Napíše kapitolu a půl a potřebuje se tím někde pochlubit. No jistě, v přátelích na FB má přece mladé nadějné pisálky. Tak se jich zeptá na upřímný názor.
A tak dostanete do zpráv kus textu, který se může chlubit každou začátečnickou chybou, kterou si umíte představit. Od chybějícího formátování, přes neznalost přímé řeči, po zbytečné informace a o gramatice se radši vyjadřovat nebudeme. Jako správný beta čtenář uznáte, že váš známý je ještě začátečník a provedete ho základy. Zlepšovat se člověk musí pomalu a postupně.
Od té doby o onom pisálkovi rok neuslyšíte.
Dokud se znovu nenadchne pro psaní, rozhodne se, že napíše KNIHU™ a po kapitole a půl se rozhodne poslat vám ji na zhodnocení. A vy zjistíte, že si vaši minulou radu snad ani nepřečetl, protože chybí formátování, přímá řeč je špatně napsaná, text je plný zbytečných informací a nad gramatikou zapláčete.
"Ale Kadet, někdo se prostě učí pomalu, to chce trpělivost."
Ne.
Pokud ve dvaceti netušíte, jak se používají odstavce, a ignorujete jakoukoliv radu, nemáte ve světě psaní co dělat. Neznalost a tvrdohlavost se dá omlouvat jen po určitou dobu, potom už nečekejte žádné slitování. Ten, kdo to s psaním myslí vážně, se bude snažit zlepšit, aby s ním mohl jít na veřejnost.
Jinou kategorií jsou v tomhle případě lidi píšící do šuplíku. Když si píšete jen pro radost a nerozhazujete svůj text po lidech, může vypadat jak chcete. Jenže ve chvíli, kdy text z šuplíku vydolujete, sfouknete z něj vrstvu prachu a řeknete si, že nastal čas! měl by nějak vypadat a žádné "ale" nepřichází v úvahu.
Na druhou stranu lidi, kteří tohle potřebují slyšet, budou radu buď ignorovat nebo ji úplně obejdou. A zase za rok příjdou s tím, že hodlají vydat knihu a jestli…

Kam dál