Nezapomeňte navštívit
Ultra Vires - update každé pondělí

Povídka vs. román

Pátek v 14:58 | KadetJaina |  O psaní
Nikdy jsem nebyla schopná psát delší útvary. Povídky u mě měly vždycky tak osmnáct stran a nejlépe mi šly ty dvoustránkové. Můj rekord zněl něco kolem čtyřiceti stran a na takovém textu jsem pracovala dva roky a plánovala ho ještě déle. Proto byla docela výzva se posadit a začít psát věc, která měla můj limit mnohonásobně převýšit.
Když jsem dospěla po 137 normostranách ke konci, měla jsem chuť zahrát si na piráta a otevřít flašku rumu. Žel bohu alkohol nebyl po ruce, tak jsem jen vytiskla poslední zálohu a švihla jsem s tou hrůzou do šuplíku. Bylo hotovo. Respektive první draft byl hotov a já věděla, že mě po čase bude čekat nějaká ta úprava. Tušila jsem, že bude mohutná. Po pár týdnech jsem k příběhu znovu sedla a celý ho přečetla. Abych zjistila, že jsem stěží napsala byť jen začátečnický román. Koukala na mě sakra dlouhá povídka.
"Ale Kadet, copak není román jen dlouhá povídka?"
Ne tak docela.
Povídka má totiž nějaký formát a ten se nedá určit jen počtem znaků. Stejně tak to má i román, takže když oba formáty postavíte proti sobě, budou se lišit.
Stačí se podívat na počet postav. V povídce průměrné délky (řekněme do 30 NS) zvládnete ukočírovat maximálně tři postavy tak, aby byly důležité. Můžete mít Jardu, Janu a Pavla a už tehdy bude trochu problém, aby měl Pavel pořádný prostor. Honza, Petra, Dominik a Žaneta budou jenom přicmrndovat v pozadí a ve chvíli, kdy je budete chtít víc našroubovat do děje, začnou působit zbytečně a jako pěst na oko. Jednoduše proto, že nemají dost prostoru. Je zbytečné, aby nám najednou něco ukazovala Žaneta, když by to mohla stejně snadno zvládnout Jana. Povídka se hrozně rychle přelidní.
Zato ve dlouhém románu je potřeba, aby se druhá skupina ukázala v trochu širším světle. Pořád vám stačí Jarda, Jana a Pavel, ale když se bude příběh motat jen čistě kolem nich a ostatní jim budou přicmrndovat, bude román působit hrozně prázdně. Tady oproti povídce nestačí mít zvolených pár postav, protože román už popisuje nejen děj, ale s ním i velký kus světa. A takový kus světa potřebuje víc, než hlavní hrdiny.
Stejné je to i s detaily. Nejednou se člověk setká s povídkou, která má spadat do širšího světa (nejčastěji se to stává u fantastiky) a autor se tak snaží do čtenáře nacpat co nejvíc informací. Když už si dal tu práci s vymýšlením světa, to by v tom byl čert, aby ho taky celý nepoužil. Pak se z povídky stává historická kniha a děj je odstrčen na posledních pár stránek. Číst se to nedá. Povídka sice není přelidněná, ale je předetailovaná.
Když jde o tvorbu světa, v povídce se vyplatí jen naznačovat a budovat atmosféru. Několikastránková expozice do ní nepatří. Zato v románu se objevit může - s mírou. Bloky expozice většinou unudí každého čtenáře, román je ale dostatečně dlouhý na to, aby se v něm svět budoval postupně a detaily se nenápadně objevovaly v každodenním životě hrdinů. Nemusíte nám vykládat, že je svět zničený válkou z doby krále Klacka VIII. a postupně se vzpamatovává. Hrdina ale může procházet kolem ruin a hladovějících vesnic, a když navštíví knihovnu, nemůže najít staré svazky, které byly za války spáleny.
Jinými slovy, vždycky je lepší informace rozhodit do celého textu. Jen u povídky jich nepřenesete tolik, kolik byste chtěli. Opravdu musí hrdina vaší krátké povídky jet na unglofankovi a my se musíme dozvídat, jak to zvíře vypadá, co žere a odkud se vzalo? Posaďte ho na koně a unglofanka si nechte na román. Tam vám o nich určitě nějaký majitel stáje bude chtít popovídat.
A já tedy napsala dlouhou povídku. Všech 137 stran se motá kolem pár hlavních hrdinů, ostatní nejsou dost důležití. Detaily světa se zaměřují jen na to, co je bezpodmínečně nutné a všeobecně popisuju spíš děj než svět. Inu, přepisování bude dlouhé. Ale snad bude stát za to.*

*v tuhle chvíli sepisuju osnovu druhého draftu a každým dnem ten příběh víc a víc nenávidím. Měla jsem zůstat u povídek.
 

O nepoučitelných autorech

10. září 2017 v 10:53 | KadetJaina |  O psaní
Čas od času betuju povídky. Buď se sama nabídnu, když někdo beta čtenáře shání, nebo mi staří známí už posílají jejich díla přímo. Jako správný beta čtenář se nebojím říct, co si o jejich psaní opravdu myslím, a ráda vypíchnu silné a slabé stránky. Každý spisovatel potřebuje vědět co dělá dobře a co špatně, aby se mohl pohnout z místa. Jen se zdá, že ne všichni to chápou.
Takový případ vypadá následovně. Člověk, který se snadno nadchne pro psaní, se rozhodne, že napíše KNIHU™ a vrhne se na nápad, který v hlavě uchovává už od třinácti. Napíše kapitolu a půl a potřebuje se tím někde pochlubit. No jistě, v přátelích na FB má přece mladé nadějné pisálky. Tak se jich zeptá na upřímný názor.
A tak dostanete do zpráv kus textu, který se může chlubit každou začátečnickou chybou, kterou si umíte představit. Od chybějícího formátování, přes neznalost přímé řeči, po zbytečné informace a o gramatice se radši vyjadřovat nebudeme. Jako správný beta čtenář uznáte, že váš známý je ještě začátečník a provedete ho základy. Zlepšovat se člověk musí pomalu a postupně.
Od té doby o onom pisálkovi rok neuslyšíte.
Dokud se znovu nenadchne pro psaní, rozhodne se, že napíše KNIHU™ a po kapitole a půl se rozhodne poslat vám ji na zhodnocení. A vy zjistíte, že si vaši minulou radu snad ani nepřečetl, protože chybí formátování, přímá řeč je špatně napsaná, text je plný zbytečných informací a nad gramatikou zapláčete.
"Ale Kadet, někdo se prostě učí pomalu, to chce trpělivost."
Ne.
Pokud ve dvaceti netušíte, jak se používají odstavce, a ignorujete jakoukoliv radu, nemáte ve světě psaní co dělat. Neznalost a tvrdohlavost se dá omlouvat jen po určitou dobu, potom už nečekejte žádné slitování. Ten, kdo to s psaním myslí vážně, se bude snažit zlepšit, aby s ním mohl jít na veřejnost.
Jinou kategorií jsou v tomhle případě lidi píšící do šuplíku. Když si píšete jen pro radost a nerozhazujete svůj text po lidech, může vypadat jak chcete. Jenže ve chvíli, kdy text z šuplíku vydolujete, sfouknete z něj vrstvu prachu a řeknete si, že nastal čas! měl by nějak vypadat a žádné "ale" nepřichází v úvahu.
Na druhou stranu lidi, kteří tohle potřebují slyšet, budou radu buď ignorovat nebo ji úplně obejdou. A zase za rok příjdou s tím, že hodlají vydat knihu a jestli…

Po roce zase prokrastinace

9. září 2017 v 19:38 | KadetJaina |  Děník
Dostala jsem chuť napsat něco zcestného. Alespoň na chvíli. A radši než psát do šuplíku, tak to přece hodím na internet, kde to uvidí hodně lidí.
Jo, jo, mohla jsem napsat dlouhý post na FB ale co jsem nějaký exhibouš?
Ne.
Možná trochu.
Anyways...
Koukla jsem na internet a zjistila jsem, že tohle místo stále existuje a je dost neaktuální, co se úspěchů a jiných věcí týče. A tak jsem trochu promazala pár rubrik a připsala další úspěchy do rubriky O mně. Jde především o FASCINACI a Dódžiny. Ale proč jsem se sem dostavila na prvním místě? Protože mi chybí psaní o psaní.
Nejsem žádná velká studnice moudrosti, ale vzhledem k tomu, že už pár měsíců konečně dávám dohromady pět let starý příběh o těhlech vochechulácích, povedlo se mi nasbírat nápady na články a minirady o psaní. A kam jinam je strčit než sem? Možná je nikdo nebude číst, ale já popuzdím uzdu své potřebě a budu moct na pár let zase odejít.
A nebo ne, to se uvidí.
Nejsem zpět.
Jsem jen prokrastinující.
 


Souhrn prosinec 2016

30. prosince 2016 v 18:47 | KadetJaina |  Krákání z větve
Jelikož o víkendu kvůli Silvestrům nebudu mít čas, souhrn je zde a s ním i přání všeho dobrého do nového roku. Ať ho máte všichni úspěšný a neděje se v něm tolik šíleností jako v 2016.


Co se přihodilo?

Našla jsem zatoulanou recenzi na Vějíř 2016 a náš komiks je pochválen.

Playbišík #35 je konečně online, takže pokud si chcete přečíst můj rozhovor s Battle Owl, tak tady.

U Battle Owl zůstaneme, protože po vzájemném sdílení onoho rozhovoru se stalo toto.


Což vedlo k tomuto.


A stále načítáme, wow.


Co se chystá?

Pořád čekám, kdy se objeví FASCINACE 5, tak doufám, že by v lednu mohla vyjít. Budu vás držet informované.


Co jsem napsala?

Recenze


ULTRA VIRES (i za listopad, protože jsem zapomněla v minulém souhrnu)


Co mi přibylo v knihovničce?

Petr Kopl, Petr Macek - Zázrak 13
Martin Štefko - Agentura: První tým
Posehn, Duggan - Deadpool: Lovec duší
Stephen King - Temná věž: Dlouhá cesta domů
Battle Owl - 200 stripanů
Daniel Keyes - Růže pro Algernon
Keniči Sonoda - Gunsmith Cats 4
Mike Carey, Peter Gross - Mezi řádky 3: Když zaklepe mrtvý
Kosatík, Jislová - Češi: 1938 Jak Beneš ustoupil Hitlerovi
Kosatík, Osoha - Češi: 1948 Jak se KSČ chopila moci
Hiromu Arakawa - Fullmetal Alchemist 3-in-1 4
Paul Johnson - Dějiny 20. století
Kim Myung-Hee - Simon Sues 3: Znamení hada

Vánoce 2016

25. prosince 2016 v 18:24 | KadetJaina |  Děník
Vánoce jsem speciální čas v roce. Pro mě letos byly ještě speciálnější, protože jsem je poprvé trávila pryč z domova, v novém prostředí a s novou rodinou. A tak mi taky nezbývalo, než je pořádně zorganizovat.

Jsem člověk systematický, takže dárky jsem měla ve většině nakoupené už na konci listopadu. Ne všechny, u některých členů rodiny byl problém jim vymyslet něco rozumného, ale můj plán byl takový, že poslední týden před Vánoci chci mít klid. Nevystrkovat paty z domu, neprodírat se davy a už vůbec nemuset nijak komunikovat s lidmi. Přidejte k tomu moribundus a odpověď je jasná. Každý den jsem beztak v obchodě byla, protože jsem sháněla něco jiného. Ubrusy, svícny, další drobnosti, bundu s babičkou a tak dále a tak dále. Takže jsem ke konci pracovních dní už silně padala na hubu a to měl ještě přijít pátek, kdy jsem jela k rodičům zabíjet kapra.

Člověk se musí na apokalypsu připravit, takže teď už vím, jak na ryby. Překvapivě to bylo jednodušší, než jsem čekala. U zabíjení zvířat domácích jsem každý rok, ať už to jsou vánoční kapři, králíci nebo slepice, takže nemám z jejich smrtí těžkou duši. Letos jsem si poprvé kapra píchla sama a můžu říct, že štědrovečerní večeře byla povedená a příští rok prý i horší polovička bude asistovat, aby viděl, jak se to dělá. Tak zase umím něco nového.

Štědrý den proběhl v klidu. Konečně jsme dodívali Luka Cage a z konce jsem neměla radost. Přišlo mi, že to tu sérii zabilo. Potom nás navštívil tatínek horší polovičky a potom, co odešel, jsme se dali do chystání večeře. Kuchyň neshořela, což považuju za úspěch, kapr se nikoho zavraždit taky nepokusil a tak jsme si večer mohli předat dárky bez běhání na pohotovost. A ačkoliv se Česká pošta provinila jeden z dárků pro mě stále nedorazil, nemůžu být víc spokojená s tím, co mi můj drahá naježil :3.


Já a hoši se chystáme svrhnout buržoasii.


Už jako malé druhým stupněm povinné vráně jsem je chtěla vidět. Tak konečně!!!

První svátek vánoční se potom nesl v návštěve mého rodičovstva a prarodičovstva. Předali jsme si dárky, naobědvali jsme se, potom jsme ještě vyrazili za babičkou do domova a vůbec to bylo fajn. Maminka se přiznala, že měl Alf dostat flašku Tullamorky a ona ji úspěšně ještě pod stromečkem rozbila. Škoda chlastu. Rodiče byli dárky nadšení - mamince jsem pořídila šaty a spoustu bižuterie a tatyn dostal hůl. Já si pro změnu přivezla domů novou kabelku, řasenku a tužku na oči (asi bych se to už měla naučit používat, eh), koš na bordel do koupelny, úplně úžasný bílý čaj a spoustu peněz, které půjdou bohužel na věci užitečné a ne na knížky :'((((. Největší dárek mi ale asi beztak dala babička, po které jsem podědila její zásnubní prstýnek. Prsteny sice už pár let nenosím a zlato už vůbec ne (jsem stříbrná lady), ale myšlenka se cení a na to, že jsme příbuzní jen díky sňatku a ne pokrevně je to vůbec něco.

Samozřejmě jsem dostala vánoční dárek předem poštou od Vládkyně Matrixu (která vládne hlavně magickou silou pošty, protože ať už to posílá z jakéhokoliv koutu světa, balíčky od ní chodí vždy druhý den). Dostala jsem od ní miniaturního plyšáka tučňáka (ačkoliv se se mnou Alf stále hádá, že je to sova. Asi ho někdy budu muset vzít do zoo). Dostal jméno Oswald, protože tak to má být. Taky jsem od ní dostala Ruži pro Algernon, což je jedna z mých oblíbených knih a jsem ráda, že ji konečně můžu mít doma. Nová obálka je navíc úžasná <3.

Tolik co do mých Vánoc. Ještě zítra vyrážíme za Alfovou maminkou a pak snad už bude cestování utrum. Letošní Vánoce byly zase něco jiného, ale jsem za ně velmi ráda a doufám, že takhle povedené budou i ty další.

Jak jste Vánoce užívali vy a co vám bylo naježeno?

Zdar a Sílu, smrtelníci.
K.

Kam dál