Nezapomeňte navštívit
Ultra Vires - update každé pondělí

Říjen 2014

Budoucnost je nejistá

29. října 2014 v 11:40 | KadetJaina |  Vránonázory
Bitchin' mode activate

Nejsem intelektuál. Nepatřím mezi ty lidi, na které se podíváte a na první pohled si řeknete: "Jó, tahle má nástup na Nobelovku a určtě bude mít v budoucnu tři tituly před i za jménem." Ba naopak. Když se na mě podíváte, vidíte průměrného vidláka. Když si mě poslechnete, zjistíte, že 50% mého slovníku tvoří nespisovná čeština, 40% sprostá slova a nadávky a 10% vymyšlená slova, kterým nikdo nerozumí. Řečník by ze mě nebyl a jak řekl svého času pan učitel Hodný: "Mluvíte nespisovně až plebsky, tady máte za dvě z prezentace a to jsem ještě hodný."

Za nespisovnou češtinu jsem dostala za dvě z prezentace. Toho času jsem byla vytočená do vrtule. Nikdy jsem se nenaučila mluvit spisovně, nikdy se to nenaučím a někteří lidé z mého okolí mě za to nenávidí. Dělám něco špatně a vím to. Jenomže zbytek věcí dělám dobře - jsem schopná číst mezi řádky, jsem schopná plnit úkoly, jsem schopná je zpracovat tak, aby byly použitelné.

A pak mě vysoká škola vytočí znovu.

Nechci říkat takové kontroverzní věci jako: "Co to chodí na vysokou za lidi!" ale co to sakra chodí na vysokou za lidi? To, že někdo není schopný prezentovat, protože se stydí a pak mu to drhne, to dokážu pochopit. Chápu veškeré tyhle nedostatky v mluveném projevu, ale pak teda aspoň technický projev by měl za něco stát. To, co jsem dnes viděla, by neprošlo na střední škole, jak je možné, že to projde na vysoké? A navíc ještě při skupinových pracích, to tam není nikdo, kdo by řekl: "Hele, udělejme to v PPT, takhle je to šíleně nepřehledný." nebo "Hele, tohle přesně budeš říkat, tak se na to připrav." Ne každý je stavený na to být vůdcem skupiny, ale zdravý rozum napovídá, že chceme udělat aspoň průměrně dobrou práci, ne katastrofu.

Dobrá, když vás nezastaví nikdo z vaší grupy, co takhle třeba učitel? Jednoduché: "Prosím, mluvte hlasitěji." "Prosím, nemluvte do tabule, ale k lidem." Cokoliv. Jinými slovy - vidím, že probihá katastrofa, pokusím se jí zabránit. Když se to nepodaří, nenechám katastrofu projít, nechám ji udělat práci znovu nebo to zopáknout. Jenomže... ne...

Byla jsem svědkem toho, že věc, která by na střední škole neprošla, prostě fungovala a nebyly jí vytčeny základní nedostatky. Možná to není práce vysoké školy učit základy, ale co pak teda člověk bez základů dělá na vejšce? Viděla jsem hodiny, kde učitel prezentaci strhal. Strhal ji i skupině, ve které jsem byla já. A to je dobře, protože od toho tam učitel je a má to tak fungovat. Ale dnešní tyjátr mě rozbil.

Přidejte k tomu označení Pedagogická fakulta a můžete se jít klouzat. Ne každý, který odsud vypadne, bude učitel. Díky bohu za to. Protože pak by byla budoucnost opravdu nejistá, podobným lidem bych svoje děti do rukou svěřit opravdu nechtěla. Pak má k něčemu některé to vzdělání vypadat.

Nerýpám si jen do prezentací. Tenhle článek si má rýpat i do celkové práce. Mám něco udělat, tak to udělám. Pokud to dělám ve skupině, snažím se to udělat pořádně. Snažím se, aby to bylo logické, aby to bylo přehledné, abych zbytečně nepřidával lidem práci. Snažím se, aby to něco dalo i ostatním. Aby se to dalo číst. Prostě a jednoduše: What the hell, people? To nikomu nezůstala kapka zdravýho rozumu?

Hněvám se. A není to jen kvůli dnešku. Je to proto, že to vidím celkově. Lidi, co nemají na vysoké škole co dělat, tam stále jsou. Lidi, co by neměli učit, učí. Lidi, co neumí dělat danou věc, ji dělají. Nemusí to být jen ve škole, stačí se rozhlédnout kolem sebe. A teď nekřičím na třináctileté holky, co se snaží něco dělat a začínají. Mluvím o lidech, kteří mají mít znalosti a mají je umět použít a přitom je buď nemají nebo je nezvládají použít. První případ je katastrofa, s tím druhým se dá ještě něco dělat. Jen. Zapnout. Ten. Blbej. ROZUM!

Bitchin' mode deactivate

Zdar a Sílu, smrtelníci.
K.


O systému

25. října 2014 v 11:26 | KadetJaina |  Vránonázory
Lidi si ze mě kvůli tomu dělají neustále prdel. Občas je tím rozčiluju, ale prostě taková jsem a tak mi to vyhovuje. Systém. Plánování. Mít všechno černé na bílem a podle toho se řídit. Tenhle čas je na tohle, tenhle čas je na tohle. Samozřejmě mi potom začne hrabat, když se systém zhroutí a já nejsem v ten daný čas na daném místě a nedělám, co bych měla dělat. Ale jinak jsem spokojená.

Systém je jen o zvyku. Jde o to udělat si nějaká pravidla a řídit se jimi. Mám ve čtvrtek pět hodin čas mezi hodinami? Budu je věnovat povinné četbě. Mám víkend o den delší? To určitě zvládnu v ten den udělat něco jiného do školy. Mám dělat mimoškolní aktivity? Všechny je vypíšu na papír a podle důležitosti na nich zapracuji. Až mám odškrtáno ideální množství věcí, jsem spokojená a můžu si na chvíli dáchnout.
Neříkám, že taky nepatřím k odkladačům. Když můžu, ještě problém odložím, ale když vím, že jich bude spousta, tak je prostě lepší něco udělat. Je mi docela líto lidí, kteří na konci semestru zjistí, kolik toho ještě musí dělat a začnou panikařit, že nestíhají. Na druhou stranu ale: Dobře jim tam! Netvrďte mi, že jste jindy neměli čas.

K dnešnímu dni jsem stihla už opravit dvě povídky a scénář. Odeslala jsem dva důležité maily a ke třetímu se teprve snažím rozhoupat, protože psát někomu, koho jste jaktěživ neviděli s žádostí o bakalářku, je fakt pakárna. Ale co můžu dělat, že? Na seznamu mi ještě pořád leží pár položek, ale já jsem klidná. Měla jsem udělat hodně věcí a už od včera na nich pracuju, takže vím, že si v pondělí klidně budu moct dovolit vypnout, vypadnout ven na véču s horší polovičkou a nebudu nervový uzlíček.

Ale stejně si z mého systému lidi dělají srandu. Jsem hrozný chaotik ve tvůrčí oblasti. Ale všude jinde mám systém - i v bordelu. Můžu mít miliony věcí na stole a smrtelník se v tom nevyzná, ale vím přesně, kde co mám a nemusím se zabývat dlouholetým hledáním. Papíry od telefonu či notebooku? Check. Příběhy? Check. Peníze? Check. Vím přesně jakou knížku mám kde v knihovně. Tohle všechno mám najetý, protože mám svůj systém.
A největší srandu si z něj dělají ti, kteří mají s tímhle problémy. Pro mě je potom sranda sledovat je, když nemůžou najít věci, nestíhají, šílí. No, máte vědět, kam co odkládáte. A máte vědět, do kdy máte deadliny. Copak nemáte zápisníček, kam si to vše zapíšete?

Chaotici maj v tomhle smůlu. Ale my systemáři taky. Zapomenu nějakou věc napsat a už nikdy nezjistím, co to bylo. Nestíhám dělat to, co jsem si naplánovala? Jsi v hajzlu, brouku, připrav se na paniku a je jedno, že máš ještě týden.

Co jste vy? Chaotici nebo systemáři? V úplně obyčejném lidském světě?

Jíti za svými cíly

20. října 2014 v 13:08 | KadetJaina |  Vránonázory
Nejsem typ, u kterého by šla hledat hloupá podpora. Jsem moc velký realista, takže když vidím, že jste udělali pitomost, klidně vám to ještě vmetu do obličeje, než bych vás politovala. Ale pokud věřím, že je to správné a zasloužené, podpora se u mě najít dá. V malých dávkách a s velmi awkward tváří, ale dá.


Co se ale týče snů a cílů, nevidím jediný důvod, proč od nich lidi odrazovat. Naopak, spousta lidí se od svých snů odrazuje sama, protože (a přiznejme si, děláme to všichni) se srovnávají s někým, kdo je mnohem lepší v oboru. Je putna, jestli je váš sen jezdit na koni dostihy, vyhrát ve Sportce nebo být celebritou. Vždycky tu je něco, čím člověk sám sebe odrazuje, protože je tu někdo lepší.
Rádi totiž zapomínáme na cestu, kterou jsme už prošli a na to, kolik lidí jsme nechali za sebou. Právě oni teď můžou cítit to samé vůči nám, jako my cítíme vůči tomu člověku, co je o těch pár desítek čísel před námi. A to je pěkně demotivující. Kdyby se měl člověk dívat jen dopředu na to, co ještě nezvládne, zapomněl by si všimnout toho, kolik toho už dokázal.
Proto mi nevadí podporovat lidi v jejich snech a nadějích, pokud to nejsou jen plané kecy a nic z toho. Ten, kdo na svém snu tvrdě maká, posouvá se dopředu (a je jedno, jestli pomalu nebo rychle) si vždycky zaslouží podpořit. Protože takový člověk to potřebuje, aby náhodou nezapomněl na to, proč se tak snaží.
O to víc obdivuju lidi, kteří si tohle o sobě uvědomí sami a dokážou se sami pochválit. Není to jednoduché, za prvé nás od mala učí, že samochvála smrdí, a za druhé vůči sobě nedokážeme být přijatelně objektivní. Potom nějaká druhá chválící strana nikdy neuškodí.


Kdo mou podporu nedostane? Lemry. Nedopočítala bych se na prstech obou rukou, kolikrát jsem slyšela něco ve stylu: "Chci dělat tohle..." "Chci být opravdu dobrá v..." "Chci být spisovatelka." "Chci, aby si mě lidi konečně všimli." Jenomže když se potom zeptám: "A co pro to děláš?" nepříjde žádná rozumná nebo uspokojující odpověď. Člověk, co chce slávu, se nesnaží udržovat kontakty s okolím. Člověk, co chce být spisovatel, nenapsal za poslední rok ani řádku. Člověk, co chce umět dobře kreslit, si nechce nechat poradit od ostatních. Člověk, co chce vyhrát ve Sportce, si ještě nevsadil.
Totéž platí o škole. Mnohokrát jsem slyšela, jak se student hrozně moc snaží a blbej blbej učitel mu prostě ten zápočet nedá nebo mu nonstop sází pětky. Následně z tohoto rozhovoru vzešlo, že se poctivý pilný student celý rok flákal a pak se učil celou noc před písemkou. A najednou by chtěl modré z nebe.


Než na mě začnete házet opačný extrém ("já se opravdu snažím a nikdo to nedocení!") tak rovnou řeknu: Nedocení? Vážně? Jste v komunitě s podobnými zájmy? Hledáte čas od času alternativu, abyste rozšířili možnosti a znalosti kolem toho, co chcete dělat? Účastníte se akcí? Ano? A ještě pořád vás nikdo nedocenil?
Stát se to může. Samozřejmě. Ale jestli se trochu v komunitě svého působení pohybujete, není zas tak těžké oslovit někoho, koho ještě neznáte a zkusit najít podporu popřípadě radu. Pokud snaze obětujete čas a nevidíte žádnou změnu, je dobré se podívat, co za vámi za poslední dobu zůstalo. Na to, jak vaše snaha vypadala před rokem. A pak přemýšlet, jestli jste se opravdu nepohnuli a zjistit, kde je problém, a nebo pochopit, že veškerá stagnace je jen ve vaší představivosti.

Ale nechoďte za mnou dokola brečet, že jste nic nedokázali, když se ani nesnažíte.
Duh.
Zdar a Sílu, smrtelníci!
K.

Nejdřív práce, potom zábava

19. října 2014 v 21:23 | KadetJaina |  Děník
Tak přesně tímhle heslem jsem se tenhle víkend odmítala řídit a neudělala jsem zhola nic užitečného.
Ne, že by nebylo co dělat. Naopak, měla bych toho tuny a tuny na práci a to od školy po vlastní tvorbu. Ale můj mozek si řekl ne a donutil mě pro změnu dohánět seriály a socializovat se. Protože na všechno ostatní je času dost, dokud uzávěrka neklepe na dveře, že jo? (soon)
Horší polovička měla v pátek narozeniny, takže jsem odevzdala dva Hellsingy, které udělaly průměrnou radost (jak jinak si chcete naprosté mlčení a slzičky v očích vysvětlit, než jako průměrnou radost?) a podle narozek se taky odvíjel celý víkend. V sobotu jsme vyrazili k švagrové na oběd, kdy byla kachna. Večer se vyrazilo na oslavu jiných narozenin, což bylo velmi fajn klubové popíjení, jen kdyby kapela nemusela hrát těsně vedle nás. Ještě teď lituju své hlasivky. A při noční cestě na vlak jsme si nezapomněli koupit gyros, abychom to zničení žaludku ještě podpořili.
K dnešnímu dni nás pro změnu vzala maminka horší polovičky na čínu. Jelikož jsem si čínu užívala už ve čtvrtek ("Fuck money! Měla jsem svátek!!!!") tak jsem si pro tentokrát nedala jako obvykle nudle, ale vepřové maso s bambusem a houbami. Zvláštní směsice chutí, ale dobrá. Jen jsem se nemohla zbavit představy divočáka v lese, který je napíchlý na bambusu a rostou na něm houby.
Jinak jsem se v mezičasech pokoušela dohnat seriály a stejně se mi to nepovedlo (stále mi chybí Supernatural a nový týden na krku). Ale s přihlédnutím k mé neschopnosti cokoliv udělat, jsem se rozhodla, že zítra nejdu do školy. Baba stejně odpadla a ostatní si absence nepíšou, takže to řešit nemusím. Nepřečetla jsem, co jsem měla a stejně bych neměla s čím pracovat, takže sbohem a šáteček. Zítra pojedu doučovat a po zbytek dne třeba konečně udělám něco užitečného.
Socializace taky občas musí být, no ne?
A ještě jedna věc. Ve Sparkysu jsme při lovu na dárek narazili na podivný bublifuk. Bublinky se po vyofuknutí zpevní, takže se dají chytat a neprasknou. A fakt že drží, když jsme ho doma testovali, po pěti minutách jsem si našla bublinu ve vlasech a po dvaceti jsem našla jednu sedět za počítačem. Jen ten kekel, co z nich zůstává, když je člověk protrhne, by nemusel být tak kekelovitý. Ale doporučuju pro tak dětinské lidi, jako jsem já.
To by bylo asi tak vše k víkendu.
Já jdu hybernovat.
Zdar a Sílu, smrtelníci!
K.

Welcome to Night Vale

16. října 2014 v 18:39 | KadetJaina |  Vránonázory
"A friendly desert community where the sun is hot, the moon is beautiful, and mysterious lights pass overhead while we all pretend to sleep.

Welcome to Night Vale."

Už jsem tu Night Vale několikrát zmiňovala, ale rozhodla jsem se, že zase pro jednou napíšu nějaký smysluplnější článek, takže tady jsem a rovnou s touhle peckou, kterou si nesmí nechat ujít nikdo, kdo miluje trošku divné věci.
Představte si město v poušti. Na první pohled vypadá úplně obyčejně. Je obklopeno horami, má vlastní les i parky, několik zábavních center, restaurací, školy, knihovnu, přístav... prostě, obyčejné město.
A teď do něj dejte cokoliv. Nic není dost nereálné, prostě cokoliv. Přidejte k tomu vypravěče se sexy hlasem a nechte ho povídat vám o tom celou půlhodinu. Perfektní. Nebo vlastně neperfektní.
Vítejte v Night Vale.

Konspirační teorie jsou totiž sranda. Lidi je mají rádi, někteří jim věří, jiní je hledají jen proto, aby se pobavili nebo se zase podívali na svět z jiného úhlu pohledu. Night Vale si s konspiračními teoriemi hraje jedna radost. Vláda, která řídí počasí? Check. Zemětřesení způsobená výzkumem věcí? Check. Nebezpečná zvířata žijící pod postelí? Jak neoriginální, vždyť stojí za vámi.
Přimíchejte ke konspiračním teoriích trochu toho Lovecrafta a rádio a máte Night Vale. Night Vale je totiž podcast, což znamená, že jde o čistě o poslech. Cecil z rádio stanice vám dvakrát do měsíce přináší čerstvé zprávy z milé komunity a vám stačí se jen posadit a poslouchat. Nejen, že se skvěle pobavíte, ale taky si můžete na konto připsat pocit paranoii a strachu z obyčejných věcí.
Na Night Vale je krásné to, že se tváří jako epizodní záležitost. Máte problém s parkem? Objevil se obrovský zářící mrak a prší z něj zvířata? Nebo se pro změnu zbláznily pšeničné výrobky? Každá epizoda přinese nějakou na první pohled bizarní příhodu, ale postupem času zjistíte, že i jen malý detail z první epizody může mít o třicet epizod dál důležitou roli. A to je na tom krásné.

"Remember, if you see something, say nothing, and drink to forget."
- Episode 2 - The Glow Cloud

Ale nebylo by to ono bez parádních charakterů. Nebudu tu vyjmenovávat všechny, ale jen pro ukázku, aby bylo jasno, kam jste to vlastně vlezli.
Začneme u Cecila. Je to hlas, který nás provází celým Night Vale. Má rád kočky a je zamilovaný do vědce, který zrovna přišel do města a má perfektní zuby a vlasy. Cecilova matka mu také vždycky tvrdila, že jednoho dne zemře a budou za to moct zrcadla.
Carlos, jediná normální lidská bytost v Night Vale... nebo? Vědec, který přišel do města zkoumat veškeré podivné vlivy, mizející osoby a neexistující domy. Je to vědec. Ti jsou vždycky v pořádku.
Old Woman Josie, velmi oblíbená v Night Vale. Hraje skvěle bowling a doma s ní žijí tři andělé.
Andělé nejsou skuteční.
Apache Tracker, rasista, který nosí obrovskou indiánskou čelenku a mluví špatně rusky.
Interns, banda pomocníčků v rádio stanici. Mění se prakticky každou epizodu. Práce v rádiu není tak úplně bezpečná.
Khoshek, kočka vznášející se u umyvadla na pánských záchodech na rádio stanici. Ráda se mazlí, ale pozor na její jedové trny.

"Guns don't kill people! It's impossible to be killed by a gun; we are all invincible to bullets, and it's a miracle!"
- Episode 1 - Pilot

Pokud se bojíte angličtiny, není čeho. Cecil mluví plynule a jestli se mi stalo, že jsem mu nerozuměla, tak jen proto, že jsem neznala slovíčko a ne proto, že by špatně vyslovil. Pokud si chce někdo vylepšit poslech, doporučuju. Navíc je to zábavná forma učení se. Ale pozor, ač se může stát, že je Night Vale vtipné, nejednou slzička ukápne a nejednou vás nakopnou přímo do citů kanadou.
Kdo by se přece jen bál, na youtube se dají najít epizody s titulky, popřípadě se dá vždycky najít přepis na internetu.
A já říkám běžte do toho. K dnešnímu dni má Welcome to Night Vale 56 epizod a za sebou jeden velký krutý arc, který ničil fanoušky několik týdnů, protože museli čekat na další epizody. Navíc je tak úspěšné, že už dělají i živá vystoupení a letos v říjnu poprvé v Evropě (a já pláču, protože tam nejsem).
Když se budete někdy nudit a chtít si poslechnout, jak to v takovém městě chodí, zavítejte na podbay.

"There is a thin, semantic line separating weird and beautiful. And that line is covered in jellyfish."
- Episode 22 - The Whispering Forest

Nejsem ten typ, co by doporučoval tisíce věcí jako must see. V tomhle případě vlastně ani nemůžu, protože tohle je must hear. A mám nejeden důkaz od lidí, kteří se mnou souhlasí, protože...

"Good night, Night Vale, goodnight."



Přednost zprava.

13. října 2014 v 8:36 | KadetJaina |  Děník
Mám za sebou pracovní víkend. Ve čtvrtek mi skončila škola a od pátku jsem se nezastavila. Dvě celodenky a jedna půlka, což se dalo vydržet jak psychicky, tak fyzicky, ale s přihlédnutím, že při pondělku opět nastupuje škola a já nemám hotový jediný domácí úkol, natož cokoliv, čemu se mám věnovat ve volném čase, mě značně znechucuje.
A tak prokrastinuju psaní psaním. Sem. Jako obvykle.

Ale nejdřív mi dovolte krátký výkřik do prázdna: KOMÁŘI! Neměly ty svině už dávno umrznout? Jestli mi ještě jeden zabzučí u ucha, bude zle! Protože tenhle přeživší zbytek mi přijde ještě otravnější, než jejich letní kolegové.


V řadě druhé: Vyšla mi recenze na knižního Doctora. Takže ten, kdo ještě stále přemýšlí, jestli si ho má přečíst, se můžete poradit se mnou. Přímo tady.

A teď trochu k tomu víkendu, což bude jen soupis toho, co zajímavého se událo. Nebo taky spíš ne, protože bylo ve většině případech mrtvo jak nikdy, to až v neděli kolem páté se všichni rozhodli, že je čas nakupovat. Práce probíhala stylem - sklízíme obchod a dělámé místo na stále víc zimních věcí (týden 5). Taky jsem zjistila, že boty jsou kompletně přeházené a nebyla jsem schopná vůbec nic najít. Ať si mi zkusí někdo vynadat, když pořád mění systém. Bože jak já nesnáším změny v systému.
Ale nutno podotknout, že teď to dává větší smysl. Jen jsem zvědavá, co tam domršej příště.
Jinak se víkend nesl ve stylu dětí, protože kam vzít děti na výlet jinam, než do obchoďáku, že jo? A tak jsme měli pár vytlemených dětí v kočárku, děti pouštějící si na hlavu činky, děti dělající bordel a taky dítě sražené krabicí, protože se najednou vyřítila zpoza rohu, když kolegyně odkopávala bundy zpátky do skladu. Vydržet záchvat smíchu než dítě i rodiči odešlo, byla jedna z nejtěžších věcí, co se přihodila.
Taky se řešili nevlastní děti. Aneb když dva tmavovlasí rodiče mají úplného blonďáčka, něco je špatně.


Tímto byl zabit můj víkend a nic jiného jsem nedokázala. Teď jsem si dala budíček na osmou, abych mohla sednout, napsat recap na poslední díl Doctora a recenzi na Aktivní kovy (doporučuju každému, kdo má rád nesmyslnou vyvražďovačku a vojenský žargon). A třeba se mi ještě dneska povede dočíst ten Cromwell, ale nevěřila bych tomu.
Což mi připomíná, ve čtení už jsem pozadu i v komiksech. To volá po průseru, když člověk nemá čas číst ani věc, co mu zabere 2 hodiny max. Sakra už! A kdo je ten debil, kdo jde ve středu odpoledne ZASE do práce?
...

Takže tohle je důvod, proč nepřispívám, a když už jo, tak jen hloupými deníkoidními výkřiky. Slíbila jsem nové příručky, ale maximálně se tak večer zmůžu jenom na to, připomenout vám, že máte ČÍST.
Čtete?
Možná bude jednoho dne zase víc času. Ale do té doby...
Zdar a Sílu, smrtelníci.
K.

Hau 2 B sassy?

12. října 2014 v 21:20 | KadetJaina |  Krákání z větve
Noste tyhle příšerné gumákoidní boty od Reeboku.



Historická hláška

9. října 2014 v 19:45 | KadetJaina |  Krákání z větve


Učitel: "Kdyby moderní člověk viděl, jak proti sobě stojí dvacet tisíc vojáků na místě a čtyři hodiny po sobě střílí, vymyslel by nějaký lepší způsob války."
Já: "Jo, vykopali by zákopy a stříleli by po sobě čtyři roky."

Aneb od novověku k moderním dějinám.