Nezapomeňte navštívit
Ultra Vires - update každé pondělí

Listopad 2014

Pracovní poznatky

30. listopadu 2014 v 16:14 | KadetJaina |  Krákání z větve
Prach na záchodech je zásadně červený. Předpokládám, že z důvodu červených triček a mikin.
Červená trička? We are all gonna die.

Děti se dělí na tři typy: Maratonec, krůčejík a solný sloup. Rozdělení dětí závisí na správné volbě slov rodičů při zkoušení bot.
"Proběhni se."
Maratonec oběhne obchod a ztratí se rodičům na pět minut z dohledu mezi regály.
Krůčejík udělál přešlap na místě.
Solný sloup pronese: "Dobrý." což vyustí v rodinou tragédii.
"Projdi se."
Maratonec přeběhne prodejnu na šířku tam a zpátky.
Krůčejík udělá přešlap na místě.
Solný sloup pronese: "Dobrý." což vyustí ve zhroucení matky, která s ním už prošla čtyři obchody.

Puberťáci jsou všichni stejní zmrdi a matky z nich rostou.

Největší hrozba pro děti se v posledku stala: "Tak to Ježíškovi nenapíšeme!"
Stejně tak se novým trendem stalo: "Položte mi to za pokladnu, ať to neviděj."
E-shop se zásadně balí do černé folie, aby nebylo vidět, co je uvnitř balíčku.

Čím drsnější chlap, tím víc roztomileji vypadá s dítětem v náručí.
Otestováno na spoustě exemplářů od normálních lidí po punkery.
Ono ani ty běžecké kalhoty občas nejsou k zahození.
Očumování lidí je v téhle práci nejen povinnost, ale taky dobré zahnání nudy.
Doteď nevím, jestli se mi líbila slečna nebo její oranžová mikina. Líbila by se mi slečna bez mikiny? A mikina bez ní?
Vojáci jsou taky fajn.
Ale moc často k nám nic na pokoukání nechodí.

Čím to tak uzavřít? No... ano... fotkou.


Ono to není tak jednoduchý

27. listopadu 2014 v 22:03 | KadetJaina |  O psaní
Člověk by řekl, že když umí psát, bude všechno zvládat levou zadní. Je pravda, že schopnost psát usnadňuje školní život. Seminárky, eseje, to všechno jde samo a nemusíte nad tím úpět jako někteří vaši spolužáci, kteří za celý život napsali jen maturitní sloh a přečetli složení na kečupu. Jenomže ono to stejně není tak jednoduchý.

Protože občas vám z toho začne malinko hrabat. Kdo do psaní vchází trochu hlouběji, už není zaseklý jenom na slohovkách popřípadě příbězích jednou za čas. Dělá si představu i o jiných žánrech, o jiných možnostech a formách a pak je (třeba v mém případě) najednou u recenzí. Nebo píše úvahy pro spolužáky za nějakou tu kačku. Nebo napomáhá ostatním v opravování textů. A psací věci se začnou kupit.

Jsou dny kdy psaní nenávidím. Co dny, jsou týdny, měsíce... já vlastně psaní nenávidím od té doby, co jsem začala psát. Jenomže tohle není stejné jako moje nenávist k lidstvu, tohle je spíš taková ta "nenávist". Žere to čas, obtěžuje mě to, nenávidím eseje a nenávidím psaní příběhů. Ale nedej bože, když k tomu mám příležitost. Dejte to sem, MUSÍM.
Protože mě to baví. Šíleně mě to baví a co se psaní týče, chci jít dál. A dál ho nenávidět a dál se v něm plácat jako ryba na suchu, protože to, sakra práce, není vůbec jednoduchý.

Obzvlášť, když si člověk myslí, že nějakou věc udělal dobře. Následně se mu vrátí červená a teď pisálku, mlať hlavou do stolu a vztekej se. A přepisuj. Eseje, články, cokoliv. Protože do perfektního stavu to prostě člověk nevytáhne, ani kdyby se na hlavu postavil. To je na tom to těžké. I když si věří a možná i ví, že věc udělal nejlépe jak mohl, vždycky tu někde ve vzduchu visí to malé, nevinné "ale".

Sedím si tak totiž doma a koukám, jak se mi to psaní načítá. Měla bych opravit povídku. Dneska jsem dvě zkritizovala, ačkoliv jsem v tom pořád mizerná. Čeká na mě recenze Pevnosti. Začínám zapadat i do jiných recenzních vod. V příštím týdnu mě čekají dvě eseje. A do toho bych se měla konečně posadit nad nějaké ty Vidoucí, abych je vůbec stihla. Jenomže ať udělám cokoliv, třikrát se mi to vrátí. A se svým stylem škola/práce už na to fakt nemám čas. A pak psaní nenávidím.
Ale stejně.
Stejně bez něj nemůžu být.
Amen.

Únava je zlo

23. listopadu 2014 v 21:24 | KadetJaina |  Děník
Člověk se snaží dělat milion věcí najednou a fungovat. Samozřejmě, že to nejde.
Kombinace školy, brigády, doučování, čtení, vlastních zájmů, socializace a psaní (to musí mít svou vlastní kolonku) dostává každým dnem docela solidně zabrat. Nejde stíhat všechno dohromady, ne reálně. Jenomže potom se různé věci odsouvají na později, na později a člověk buď zanedbává školu, nebo nemá peníze, popřípadě nevidí co by chtěl a při nejhorším není schopný obeslat ty soutěže, které si plánoval.
V tuto chvíli mě terorizují většinou škola a práce. Občas si říkám, že bych měla zpomalit, ale bohužel nemám moc na výběr, než na tu brigádu chodit. Na prosinec jsem si sice musela udělat prioritní školu kvůli zápočťáku a nadcházejícímu zkouškovému, ale stejně jdu pořád na několik směn a věřím, že ještě přibudou. Nejhorší je, že si nemůžu dovolit toho nechat a nebo zpomalit ještě víc. Je to vyčerpávající.
Co se školy týče, stále si stojím za tím, že mám zatím nejlepší semestr, co jsem měla. Málo předmětů, protože na dobrou půlku nemusím chodit (a hojně toho zneužívám a pak... ugh... pracuji) a žádné seminárky, protože jsem zůstala jen u dvou dějepisů. Tím víc mě straší fakt, že příští semestr bude ještě větší zlo, protože dějepisů a pomocných věd bude asi tisickrát víc a do toho příjdou všemi milované pedagogické praxe. Upřímně ale doufám, že v tuhle dobu si už budu moct dovolit do práce chodit méně. Ale neříkejme hop, dokud nám nepřeskočí.
Pravda je, že práce dává možnost vymýšlet ptákoviny. Nejeden námět na povídku jsem dala dokupy právě tam. A není to tím, že by bylo moje okolí inspirující, ale je to tím, že je tam občas tak nechutná nuda, že člověku nezbývá než chodit kolem, rovnat dokola ty samé boty a u toho vymýšlet příběhy. Jenomže potom příjde domů s celým začátkem textu v hlavě, otevře word a oči padnou. Protože únava se zastavit nedá.
Motivace je prostě v hajzlu. Pořádně si neodpočinu, i když bych chtěla. Potřebuju psát, protože tak prostě funguju. Nevymýšlím si to jen proto, že chci, ale reálně potřebuju sednout a psát, protože bez toho neexistuju. Jenže nemůžu. Potom místo povídky sednu k blogu a sesumíruju nějaký pochybný text o tom, jak nemám čas, jak hrozně trpím a vlastně si nemám na nic stěžovat, protože to všechno dělám naprosto dobrovolně a kdykoliv můžu zastavit. Jenže když zastavím, něco se sesype. A nebude to hezké.
Jo a ač nejsou výsledky, prý jsem v Žoldnéřích ukořistila dvacáté místo. Fuck yeah.
A nenávidím budoucnost. Nenávidím ji méně než přítomnost, ale pořád nenávidím budoucnost.

Zdar a Sílu
K.

Má rodina by někdy vydala na fejeton

20. listopadu 2014 v 14:42 | KadetJaina |  Děník
Vážně, dost často si hraju s myšlenkou, že si sednu a rozjedu to ve velkém. Stačilo by chvíli sledovat a zapisovat poznámky a tadá, měla bych tolik co napsat. Protože moje rodina je jedna velká komedie.
Nehodlám tu vypisovat moje poznatky. Koneckonců, to bych tu mohla být do zítra. Ono těch veselých příhod je beztak asi stejně, jako těch méně veselých a proč se s tím probírat? Stačí jen říct kombinaci - hluchá babička, naslouchátko a hlasitý děda. Ve chvíli, kdy babička konečně dostala naslouchátko a začala naslouchat, ho od té doby nedala do ucha. Prý aby nemusela poslouchat dědu.
A takových věcí jsou tuny. A já se bavím. A já trpím. A já se snažím přežít.

Co se dnešku týče, byl taky komedie. Ne rodinná, ale školní. Mohla jsem být doma v jedenáct, kdyby se učitel obtěžoval oznámit nám dřív, že odpadá hodina, a ne až mezi dveřmi. Následně mi ujel jeden z přestupových autobusů, protože člověk stojící na zastávce není záminka k zastavení. Ale jsem doma a můžu pokračovat v nicnedělání. Ačkoliv bych měla dělat hodně, jenomže jsem líné vepře a věřím, že všechno stihnu za víkend.
Včera jsem k tomu byla v práci, kde jsem sice tahala z regálu jen tři, ale za to kurevsky těžké krabice. Moje ručičky trpí, protože ačkoliv jsem začala poctivě na ruce posilovat, ještě pořád nejsou schopné z výšky na štaflích zvládnout takovou námahu. Tedy, ony to zvládly, ale myslím, že s nimi ještě pár dní nebudu moct reálně fungovat.

Mimochodem, všiml jste si někdy někdo, jak kraviny lákají lidi? Já si toho teda všimla už dřív, na starém blogu v rámci upíří příručky, ale damn. Člověk napíše debilní povídku a rázem má 2x víc návštěv a 3x víc komentářů než obvykle. Za prvé, styďte se, za druhé, styďte se.
Co se psaní týče, v hlavě mám několik námětů na různé soutěže, ale jsem ve fázi stagnace. Nejsem schopná dělat nic. Ani do školy, ani v rámci tvůrčího psaní. Pořád navíc přemýšlím, jestli ano, účastnit se CKČ, nebo ne. Mám pár dní se rozhodnout. Co se ostatních soutěží týče, měla bych připravit něco pro Vidoucí, ale to bych nejdřív nesměla být neschopná. Uvidíme, jak se to v brzké době změní nebo ne.

To by bylo asi tak vše z poslední doby.
Asi začnu zapisovat rodinné poznámky a jednoho dne vydám sborník fejetonů.
To bych mohla.

Zdar a Sílu, smrtelníci!
Kadet

Upíří příběh

17. listopadu 2014 v 23:12 | KadetJaina |  Příručka správného upíra
Tuto povídku věnuji všem fanouškům upírů.
A Sikarovi.
Hlavně Sikarovi.
Sikare.
Tuhle povídku věnuji tobě.
Jen abys to věděl.
Teď už vím, jak se správně píše.

Upíří příběh

"Dívám se na tebe, když spíš."
Do zad jako by se mi zabodlo tisíc ledových jehliček, když mi to řekl. Měl mrtvolně bledou pleť, vystouplé bledé lícní kosti a temné zapadlé oči. Chodil v černé a černé vlasy měl sčesané tak, jak se to zrovna nosí.
Vypadal jako by ho zrovna někdo vykopal z hrobu. Nazelenalá kůže a vystupující žíly mi zvedaly žaludek.
"Dude… Creepy," odsunula jsem se od něj. Málem jsem vrazila do učitele, který spěšně opouštěl mou střední školu, do které jsem před měsícem nastoupila.
"Co? Myslel jsem, že to maj holky v tvém věku rády!" rozhodil Macek von Frankenstein z Berouna rukama.
"Nechápu, o čem to mluvíš."
"Tady to je, černý na bílým!" vytáhl z báglu Tvajlajt a mával mi s ním před obličejem.
"A to seš jako ty? Upír?"
"Jo!"
Chvíli jsem se na něj dívala. Opravdu. Creepy.
***
Vždycky jsem snila o tom, že potkám jednorožce. Ale ne. Musí si mě vybrat upír. Pronásleduje mě ve dne v noci. Zírá na mě, když se upravuju v zrcadle. Samozřejmě ho za sebou nevidím. Dokonce mi přinesl hřbitovní kvítí. Že to prej šetnáctiletý holky žerou. Skládá mi básně.
A pořád je mi v patách. Ve dne v noci. Dokonce se pomazal třpytkama, jen aby na mě zapůsobil.
Bože, jak já nenávidím upíry.
"Mahuleno, Mahuleno, počkej na mě!" křičí za mnou, když se mu snažím nenápadně schovat v temném lese.
"Co zase chceš, Macku?"
"Rozhodl jsem se, že tě dnes zasvětím do upířích tajů!" prohlásil věcně. Než jsem stihla namítnout, vzal mě do náruče a jako švarný hrdina skočil šest stop vysoko a unesl mě.
***
"Ty seš ale strašný prase, Mahuleno!"
Copak můžu za to, že opravdu nesnáším výšky? Macek si čistí svoje černé triko vonným kapesníčkem, aby z něj dostal zbytek zvratků, kterými jsem ho ohodila, když mě tak nepěkně vynesl do oblak.
"Kam jsi mě to odnesl Macku?" hněvám se, protože chci hrozně moc zpátky domů.
"Do našeho upířího sídla!" rozhodil Macek rukama a ukázal na jeskyni. Pak mě chytil za ruku a vtáhl mě dovnitř. Pevně mi tiskl ruku, že mě skoro bolela. Uvnitř sedělo několik dalších upírů. Jeden si zrovna sypal něco sušeného na stůl a šňupl to.
Doupě narkomanů.
Hodně tlustý upír k nám přišel a potřásl mi rukou. Tou druhou rukou než kterou mi rukou držel Macek.
"Tak to je tvoje nevěsta?" rozzářil se upír a třetí brada mu nadšeně naskakovala.
"Myslela jsem, že jsou upíři jen rádoby sexy symboly?" otočila jsem se na Macka a ignorovala jsem, že se tlustý upír hystericky rozbrečel a utekl.
"To je strejda Igor. On se nechal proměnit, aby zhubl. Nikdo mu neřekl, že ti po proměně tělo zůstane a navíc navždy," vysvětlil Macek a táhnul mě dál.
Než jsme zašli hluboko do jeskyně, přes cestu nám protančil upír, který byl očividně namol. Macek to osvětlil tím, že upíři zůstávají ve stejném stavu, jako když je proměníte. Strejda Vašek byl namol, když ho tehdá pokousala tetička Irma.
"Tohle je můj pokoj!" ukáže Macek pyšně na svou izbu plnou plakátů Nightwish, MCR a Good Charlotte. Ze stropu visí krápníky a dva netopýři. Tomu všemu dominuje obrovská postel s nebesy.
"A co já s tím?"
"Tady tě proměním a budeš mou ženou!"
"Ani náhodou, Macku. Nechci nadosmrti zůstat šestnáctiletá holka! Vždyť ani nevím, co se svým životem dělat," plesknu se do čela nad jeho omezeností a stupiditou.
"Ale já tě hrozně chci a všechny holky na vampire.org ti budou závidět!" zkouší to Macek.
"Jdi se bodnout, Macku!"
Macek velmi posmutní a vytáhne z pod polštáře kůl. "Tak jo, byla jsi jediná láska mého života a já bez tebe nemůžu žít!"
Chvíli na něj koukám, jak roní slzičky a míří si kůlem na srdce.
"Macku…" pronesu tiše.
"Mahuleno…" opakuje s netečným výrazem plným smutku.
"Jdi se bodnout!"
Odcházím. Ignoruju strýce Igora, který křoupe sušené komáry.
Jak se do prdele dostanu těch čtyřicet kilometrů zpátky domů?
"Bů," říká kráva, která stojí u vchodu.
"Bů," odpovídá jí jednorožec.
Mahulena odjede do západu slunce a jednorožec mezitím na cestu trousí kaviár.
Ilumináti měli pravdu.
Dí end.

Bad movie night? More like bad people night!

17. listopadu 2014 v 15:11 | KadetJaina |  Děník
Navrátila jsem se z Prahy ve zdraví. To, že nikdo z vás nevěděl, že se tam chystám, je vedlejší. Ale jak už tomu tak jednou za čas bývá, vyrazili jsme k Sikarovi domů posedět si, popít a hlavně se koukat na ty nejmizernější filmy všech dob.

Přísně tajný velký hovno.

Naneštěstí jsme za celý víkend zvládli jenom jeden film. Piraně 2. Většinu času jsme sice film vůbec nesledovali, protože jsme byli příliš zaneprázdnění jeho komentováním, ale aspoň jsme si všichni užili Karla Urbana ve vaně. A to se počítá. Taky jsme se vzájemně shodli, že než na ten film koukat znovu, tak si radši uřízneme koule. Myslím, že to o filmu říká vše podstatné.
Jak je tedy možné, že jsme jeli na filmovou noc a nakonec z toho nebyla vůbec filmová noc?
Inu, přes den jsme seděli a bavili se u velmi špatných povídek. Tím pádem se i vy můžete v brzké době těšit na epický příběh o upírech, který hodlám napsat. A že bude epicky epický, to je prostě jasné. Nebude v něm sice ani poslední kráva a ani ilumináti, ale to neznamená, že nebude dokonalý. Ruku do ohně za to!
Taky jsem od Čalamády právě díky špatným povídkám dostala velmi krásný obrázek battle-elfky, která sice nemá pupík až na zem, ale zato má místo rukou motorovky, na ramenou raketomety a prdí granáty. Geniálnější obrázek od Čalamády si nemůžu přát.
Když jsme se dostatečně vyblbli na povídkách, přešlo se na těžší kalibr.


Cards against humanity!
Přinesly to nejhorší z každého z nás.
Ve chvíli výše jsem byla Card Czar. Větší perfektnost jsme snad za večer neviděli, ačkoliv jsme jich viděli hned několik. Při této samé hře se mě a mou horší polovičku snažila Cirrat přesvědčit, že ve skutečnosti jsem horší polovička já. Prý něco o tom, že jsem větší záporák, ale to je uplně opačný a špatný princip, který prostě nefunguje!
Tak či tak, nevyhrála jsem ani jednu hru, ačkoliv v jedné jsem byla druhá za Sikarem. Zrovna mi při rozstřelu musela padnout blbá karta. Ale rozhodně platí, že tahle hra se prostě hrát musí a některé kousky, co z ní vypadnou, jsou to nejlepší (nebo nejhorší?) co může člověka potkat.

Celej víkend byl asi tisíc.
Ilumináti.
Bai.

Prodejte babičku, prodejte dědečka

13. listopadu 2014 v 19:36 | KadetJaina |  Krákání z větve

"Čím víc zlata, tím víc Adidas."

- doktor učitel na přednášce z obecných dějin.
Francie Ludvíka XIV.

Hradecké fotky

9. listopadu 2014 v 12:11 | KadetJaina |  Krákání z větve
Člověk narazí na spoustu zajímavých věcí, když chodí jen tak po městě. V mém případě to teda není jen tak chození po městě, ale cestování mezi školními budovami. Tak či tak, tady jsou tři fotky věcí, které mě překvapily nebo nějakým způsobem pobavily.

Fotka číslo jedna. Stále jsem nepochopila, jak tahle věc vlastně funguje.



Fotka číslo dvě. Jde o stěnu historického ústavu. Myslím, že to mluví za vše.


A fotka číslo tři. Tady pracuju, tohle prodávám...


A to je asi tak vše, přátelé. Věřím, že časem najdu zase něco zajímavého, co bude stát za zdokumentování...

Vše nejlepší, Horo!

8. listopadu 2014 v 12:00 | KadetJaina |  Krákání z větve
Inu, můj pracovní postup v tomto týdni vypadal následovně.
Pondělí: Jdu na poštu, tak to koupím koresponďák, abych ho mohla poslat.
Úterý: Well, tak jsem zapomněla, to zvládnu dneska.
Středa: No, tak nic, to do pátka nepříjde.
Čtvrtek: Co budu dělat? Co budu dělat? Nemám nápad a v sobotu pracuju!
Pátek: *crying hysterically on the table*

Ale nakonec jsem to zvládla. Není to nic objevného, ale nepamatuju, kdy jsem vlastně k narozeninám naposledy něco psala. Takže.

Drahá Horo. Jsi opět o rok starší. Jsi stará bréca a to i když jsi mezi námi vlastně mláďátko. Ale to ničemu nevadí, protože tě i tak máme rádi. Aspoň myslím, že tě máme rádi. Vypadá to, že tě máme rádi.
Nevermind.
Takže ti přeji všechno nejlepší, hodně zdraví a úspěchů na poli školním i životním. Ať máš stále dobré nápady a uměleckost ti leze ušima, protože by to bylo vtipné.
A tady je můj dar.
Enjoy!


Dětství končí...

7. listopadu 2014 v 17:48 | KadetJaina

... ve chvíli kdy vám maminka vyhodí CDčka Luneticu.
Chjo.