Nezapomeňte navštívit
Ultra Vires - update každé pondělí

Říjen 2015

Souhrn říjen 2015

31. října 2015 v 11:23 | KadetJaina |  Krákání z větve
Asi se v některých bodech budu opakovat pořád dokola, ale čert to vem!

Co důležitého se přihodilo?

Vyšel nám rozhovor v Playbišíkovi! K dostání na Akiconu 2015 (který probíhá dnes). Brzy na to snad i na Comics-blogu.

V rámci Akiconu jsme taky vyhrály druhé místo v soutěži o nejlepší jonkomu. Nevím, co to znamená, jelikož tam ani jedna z nás není, ale naše jonkoma je taky v Playbišíkovi. Nezoufejte, jistě ji vložíme i na web, prozatím jen zde.

Bylo oznámeno vydání Času šelmy, tedy (post)apokalyptického sborníku povídek, ve kterém sedí Smetiště, tedy moje povídka. Ještě dnes a zítra se dá předobjednat za sníženou cenu. Ukázka povídky. Ukázka ilustrace. Čas šelmy na Kosmasu a Krakatitu.

Jako redaktorka jsem poprvé vyrazila do terénu, v tomhle případě na WHOCON do Brna. Zajímavý nový zážitek.

Povýšila jsem na komunikátor. Zatím jsem nezačala, ale až začnu, bude to sranda.

Dohrála jsem Undertale a zamilovala jsem se. Nutně od vás potřebuju poradit, který z těhlech obrázků si mám nechat natisknout jako plakát.

Jo a taky vylezly výsledky Dračího řádu a jsem na 27. příčce.


Co se chystá?

Křest Času šelmy 23.11. v Elysiu v Praze od 17:00. Já tam budu, takže kdybyste mě třeba chtěli vidět, tohle je vaše jedinečná šance.


Co jsem napsala?

Články



Recenze


Reportáže



Co mi přibylo v knihovničce?

Knihy

Darek Šmíd - Kladivo na čaroděje 9: Žrádlo pro psy
L. Ron Hubbard - Strach
Ondřej Neff - Pole šťastných náhod
Ira Levin - Někdo se dívá
Kodži Suzuki - Temné vody
František Ringo Čech - Dívčí válka
Kingsley Amis - Šťastný Jim
Jeffery Deaver - Prázdné křeslo
Arthur C. Clarke - Ostrov delfínů


Komiksy a manga

Aleš Kot - Zero
Hiroja Oku - Gantz 9
Amanda Connerová, Chad Hardin, Jimmy Palmiotti - Harley Quinn: Šílená odměna
Mike Carey, Peter Gross - Mezi řádky: Tommy Taylor a falešná identita

Máš toho málo, člověku?

29. října 2015 v 20:28 | KadetJaina |  Děník
K dnešnímu dni se mi povedlo hned několikrát šlápnout vedle. Pozitivně vedle, jinak bych nešlapala vedle, ale vzhledem k tomu, co už všechno dělám, tak nějak tuším, že tohle nemůže do budoucna dopadnout ani trochu dobře. Ale hell! Nezajímá! Čas zkusit zase o něco víc, než na co jsem byla dodnes zvyklá.

Dnešní hodinu anglické literatury jsme měli tak trochu netradičně v divadlu Drak. Hodina probíhala úplně normálně s tím rozdílem, že jsme prostě nebyli ve třídě. Změna atmosféry byla zajímavá a jelikož na patře probíhala výstava, mohli jsme ji omrknout a přidat svůj kousek slávy na interaktivní síť známostí. Ne, nebyl to facebook.


Většinou se podepisuji celým jménem, ale vzhledem k celé výstavě mi to přišlo nepatřičné

O výstavě mluvit nehodlám, protože jsem moc nepochytila její smysl. Něco v tom stylu, že "všechno je umění". Což není nic pro mě, já jsem člověk přímý a kloubouky na síti za umění nepovažuju. Za dobrej odkládací prostor možná! Ale o tomhle jsem mluvit nechtěla. Na konci téhle vcelku zajímavé hodiny (i když jsem na ni tentokrát moc aktivní nebyla, protože já a divadlo nejdeme dohromady) se náš vyučující zmínil o předmětu Intenzivní kurz anglického jazyka.

Pochopte, od té doby, co naše škola používá STAG nejsme schopni dohledat jediný předmět. Pokud nevíme, že existuje, tak ho prostě nenajdeme, to je jednoduché. Takže o tomhle jsme slyšeli prvně, i když za dob FISu bylo velmi snadné se do něčeho podobného dostat. No, zkrátka, na tomhle předmětu se objevují jenom cesťáci a letos je jich tam málo. Vyučující mají navíc docela zajímavý nápad v tom, že cílem kurzu bude po sobě něco zanechat. Ať už ve formě knihy nebo něčeho podobného. A že se o tom budou bavit příští úterý večer na tom samém místě, tedy v Drakovi. No jasně, to by nebyla Kadet, kdyby na to nekývla, a že se tam jde podívat. A to docela zadarmo, protože dopisování předmětů zpětně se nenosí a navíc letos končím. Ještě, že těch kreditů mám dost. Takže uvidíme, co tenhle můj kravský nápad zase přinese.

Po úspěšně zvládnuté literatuře a obědu začala Teorie výchovy, kterou od minula moc nemusím. Popravdě ji nemusím od samého začátku (všechny pedagogické předměty by se měly upálit jako zbytečné a zbytečně náročné za hloupý jeden kredit), ale minule tomu vyučující nasadila korunu (klíčové slovo: Islám). No a jelikož já už mám odprezentování na téhle hodině za sebou, nezbývá mi, než aktivně sledovat hodinu, občas na něco odpovědět a tak vůbec. Takže jsem na internetu. Celou dobu. A světe div se, oni mi všichni píšou.

Včetně šéfredaktora. Že rozhazuje sítě jsem věděla už od doby, co mi Alf řekl, že dostal nabídku komunikace s Comics Centrem. Takže když mi přišla zpráva, jestli nechci povýšit, měla jsem docela jasno. Takže mi byla nabídnuta komunikace ohledně recenzáků s Bb/Artem. Na což jsem jako správný magor kývla - co je to pár mailů několikrát do měsíce, riiiight? No a jelikož jsem se hned zmínila o rozhovorech spojených s WHOCONem (na kterých se už pomalu pracuje) tak jsem připomněla Doctora (jehož Silueta je stále sežraná poštou) a tedy jsme se dostali k nakladatelství Jota... a s tím teď budu v kontaktu taky. Double win? Or double fucking idiot you, K? Nevím! Ale zvládnu to!

A tak jsem si přihodila na hrb další věci a nějak se mi to stále nezdá moc. Buď něco dělám špatně, nebo něco dělám špatně. Ani nemám pocit, že bych nějak extrémně nestíhala. Mám před sebou celý listopad na dodělání seminárek, pracuju na nich průběžně a na bakalářce taky - i když ta je stále v mizerném stavu i počtu stran. A tak vůbec. Možná pocit, že nestíhám, přijde záhy. Nebo taky ne a já budu naivně sedět a sledovat, jak se mi semestr hroutí pod rukama.

Ale spíš ne! Buďme pozitivní. Zítra se dělají rešerše a doučování a sobota nechť je v barvách Orwella a Bradburyho.

Doufám, že máte také úspěšný týden.
Zdar a Sílu, smrtelníci!
Nezapomeňte o víkendu vykopat pár hrobů.

K.

Polejme se šáněm

27. října 2015 v 21:37 | KadetJaina |  Krákání z větve

Původně jsem to chtěla napsat až do měsíčního souhrnu, ale tam se to vejde i tak.
Podle mě to chce vlastní článek.

23.11.
Po páté hodině.
Cafe bar Elysium
Praha
Křest Času šelmy

Kadet tam bude, tak jestli máte někdo čas a jste třeba i z okolí, stavte se.
Přijde spousta zajímavých lidí a jestli jste zamýšleli nad koupí sborníku, budete si ho moct nechat i podepsat.
Já vím, je to pondělí.
Ale škola se dá pro jednou vynechat, am I right or am I right?
Přijďte.


Undertale

26. října 2015 v 20:52 | KadetJaina |  Vránonázory
Hry nehraju. Jsem docela profláklá tím, že když už mě nějaká hra zajímá, je to kvůli příběhu a na to mi stačí sednout si k Youtube a podívat se, jak to někdo odehraje za mě. Sama totiž u her nevydržím, buď za to může hledisko časové, nebo moje slabé nervy. Jakmile mě nějaký boss zabije víc než dvakrát, vypínám hru a už ji nikdy neotevřu. Hraju pro příběh a zábavu a ne proto, abych si způsobila infarkt.

A pak se jednoho dne roztrhl pytel s gameplayi Undertale. Hra je venku něco málo přes měsíc, vypadá jako RPG maker hra a je prostě úžasná. A jelikož RPG maker hry nejsou zase tak těžké, tak jsem si řekla, že si ji zahraju sama. A pak... přišla dokonalost.

Mezi monstry a lidmi zuřila dlouhá válka. Na jejím konci bylo rozhodnuto, že budou monstra poslána do podzemí a zavřena za bariéru, kterou se nemohou vrátit zpátky. Jednoho dne jeden malý človíček v proužkatém triku vyleze na horu Ebott a zřítí se do prolákliny. Když se probudí v polštáři ze žlutých květin, uvědomí si, že spadl do světa monster. A chce se vrátit domů.

Příběh zdá se jednoduchý a přímočarý. Jste ve světě plném příšer a chcete se dostat domů. Hraní je taky jednoduché - chodíte od místa k místu, řešíte puzzle, nakupujete lepší vybavení a prodíráte se dál a dál mezi bossy. Jenomže ve skutečnosti to celé tak prosté není.


I love my new goat mum


Undertale má vylepšený bojový systém. Pokud jste někdy hráli nějaké tahové RPG víte, jak to asi funguje. Vyměňujete si s nepřítelem rány a vlastně nemůžete nic dělat. Undertale funguje taky na tahovém souboji, s tím rozdílem, že se nepřítelovu útoku můžete vyhnout. Hrajete pak vlastně takovou arkádu, kde se vyhýbáte, proskakujete mezerami a tak vůbec. Aby to bylo ještě zajímavější, každý boss s vámi může něco udělat a výhýbání tak není vždy stejné. Někdy se můžete pohybovat jak chce, jindy jste přikurtovaní při zemi a nebo se nemůžete pohnout z místa.

Bojový systém mě na hře zaujal jako první. Nejen z důvodu arkády ve hře, ale i proto, že máte na výběr. Buď můžete chodit kolem, zabíjet co se pohne, nebo si můžete zvolit cestu menšího násilí a ze soubojů se prostě vykecat. Komplimenty, flirtování, podporování nebo házení sexy póz, nic co by se nedalo použít. Když potěšíte svého nepřítele, můžete ho potom ušetřit a on spokojeně odejde, aniž by byla prolita kapka krve.

Každý nepřítel vám dá pokoj, když si s ním promluvíte

Ale od toho by neexistovala možnost volby, kdyby neexistovalo několik alternativních konců. Příběh se odvíjí od toho, kolik z bossů si spřátelíte, kolik příšer zabijete a tak vůbec. Můžete si tak zvolit ze tří cest - pacifist route, neutral route nebo genocide route. Co znamenají asi pochopíte záhy. V té první si musíte spřátelit všechny možné postavy a získáte tak jediný pravý ending. Při neutral route je hrozně moc možností, hlavní ale je, že nesplníte něco z pacifist nebo genocide route. Endingy se v tomhle případě liší podle toho, kolik monster jste si spřátelili a koho jste zabili. V případě genocide route jste prostě hajzl, chodíte kolem a zabíjíte, dokud už vám ani soubojový list nemá co nabídnout.

Největší fór tklí v tom, že jak pacifist tak genocide route vám nabídnou informace k ději. To, co se dozvíte u pacifisty se nedozvíte při genocidě a naopak. Navíc to trvá jen pár minut, než si zamilujete charaktery, a když potom chodíte kolem v jednom velkém killing spree, můžu vám zaručit, že i těm nejkrutějším z vás jich bude kurňa líto.

I also fucking love my skeletons, okay?

Ač se to nemusí zdát, Undertale je vážně skvělý. Je vyvážený - umí být vážný, ale pořád veselý. Jsou tam chvilky, kdy vám bude běhat mráz po zádech, ale za chvilku vás zase rozesměje něčím roztomile pitomým. Potěší každého geeka nějakým tím fórem, najdete tu několik archetypů charakterů, které si musíte zamilovat (úzkostlivý duch, superstar robot, stydlivá vědkyně nebo třeba sans s jeho vtípky). Můžete jít na rande s kostlivcem, dát dohromady několik párů a jestli pro mě někdo spočítá všechny psy, budu mu velmi vděčná.

Snažím se tady žvanit bez spoilerů, protože kdybych se rozjela, už mě nikdo nezastaví. Příběh opravdu stojí za to, jenom naťuknu, že každý váš reload a každá nová hra je zaznamenána. A to dokonce i charaktery. Jste hráč ve hře, ve které o vás postavy ve finále skoro vědí. Patříte do ní. Z toho jsem byla chvilkami docela paf.

Temi, jediná postava, co od vás něco koupí. A bude moc ráda, když jí zaplatíte studium.

Ještě jedna z věcí se musí zmínit. To je soundtrack. Už jsem sem ukázku nahazovala. Megalovania je asi nejprofláklejší song, který Undertale vyplodilo. Ale celý jeho soundtrack, ať už jde o hudbu na mapě, hudbu pro souboj nebo jen zvukový efekt, se hrozně dobře poslouchá. Na ukázku přidávám další z mých oblíbených.


Co říct na závěr. Undertale je docela jednoduchá hra. Když hrajete pacifistu, několikrát zemřete, protože se vám nikdy nezvedne vaše LV (což znamená LOVE, vážení!) a tím pádem ani EXP a životy. Takže i s finálním bossem musíte bojovat s ubohými dvaceti životy. Pokud půjdete cestou EXP, budou souboje mnohem jednodušší. Dokud se nedáte na genocide route - ta jede jako po másle, dokud nenarazíte na jediné dva bosse a ti jsou absolutně neporazitelní! Tady jsem genocide route vzdala a pustila si ji na Youtube. Ale jak už jsem vysvětlila na začátku - hraju pro příběh, ne pro infarkt. Někdo s větší trpělivostí jim třeba natrhne zadek.

Takže za mě je Undertale tak na 110%. Jsem ze hry nadšená a ráda ji doporučím každému, kdo si chce opravdu zamilovat skvělé charaktery, chce se pobavit a najít příběh, který vás opravdu zasáhne rovnou do srdce.

Doteď nevím koho mám radši.
Kdo je můj oblíbený charakter?
Proč ne všichni?
Všichni.

Playbišík #33

26. října 2015 v 7:52 | KadetJaina |  Krákání z větve

Hle!
Jsme tam!
Kdo o víkendu na Akiconu zahlédne Playbišíka, má povinnost ho ulovit.
Nikdy nevíte, kdy mě potkáte a budete si ho chtít nechat podepsat.
Just.
DO IT!


A taky vyšel na Sardenu propagační článek na Čas šelmy.
(Ano, psala jsem ho já).

Undertale OST - Megalovania

25. října 2015 v 21:29 | KadetJaina |  Krákání z větve

You're gonna have a bad time.


Odkládám zde.
O té dokonalosti jménem Undertale se rozepíšu jindy.

Brave New World

25. října 2015 v 21:04 | KadetJaina |  Děník
Jelikož budu opět psát reportáž pro Sarden (tentokrát z vlastní iniciativy), nebudu se o výstavě samotné tolik rozepisovat. Takže - co se dělo v sobotu?

Poté, co se Kadet před nějakou dobou dozvěděla o tom, že se v Praze v DOXu pořádá vystava o dystopiích Brave New World, musela tam jet. Nejen proto, že na tohle téma píše bakalářku, ale hlavně proto. A jelikož je Praha místem, kde se to magory jen hemží, nezůstalo jen u výstavy.

Takže ráno po zpoždění vlaku jsem vylezla na hlaváku a sešla jsem se s Vládkyní Matrixu. Zašly jsme si na snídani na Bagel, kde byla velmi milá obsluha, a pak jsme zevlovaly po Paladiu. Comics Point je prostě must při každé návštěvě Prahy a i tentokrát jsem zklamala svoji peněženku a ta zůstala plná. Tvořím si silnou vůli. Taky jsme se zastavily v Neoluxoru, kde jsme zdrbly knihy. Následně, poté, co třetí členka dobrodružné výpravy měla zpoždění, tak jsme nakoupily a vyrazily na kolej Vládkyně, abychom jí sbalily věci, protože za pár hodin měla odjet na týden domů na dálný východ.

Po úspěšném zabalení jsme se sešly s Cirrat, která konečně dorazila na místo. Po jejím návrhu jsme zalezly do Tlusté Koaly - kterou můžu tímto jen doporučit. Ano, je to Praha a střed města, takže žádnou levnou stravu nečekejte, ale sakra. Opět milá obsluha, dobré jídlo, příjemné prostředí a tak vůbec. A není to ani moc daleko od nádraží, takže když budete mít někdy v Praze chuť na baštu (třeba klokaní steak) tak šup tam.

Po dobrém obědě nás ještě vytáhla Cirrat na nádraží na kafe (kde jsme jí jen jako nekávové bytosti dělaly garde). Pak jsme vyprovodily Vládkyni Matrixu na vlak a poslaly ji daleko za hory a doly. Byl čas vyrazit na výstavu.

Brave New World. Výstava o dystopiích, dnešní společnosti, Orwellovi, Bradburym a Huxleym. Prohlédnout si místnost 101, podívat se do lidské líhně a nebo se dozvědět něco o tom, jak nás neustále někdo sleduje. Nehodlám se příliš rozepisovat, na reportáž později odkážu. Můžu jen říct, že jsem na výstavu jela s úplně jiným očekáváním. Zanechala ve mně hluboký dojem a to jsem neměla čas nad vším přemýšlet pozorně nebo číst každou vývěsku. Člověka donutila uvědomit si, v jakém žijeme světě, co je všechno doopravdy možné a co s vámi udělá reklama. Taky měla zvláštní smysl pro ironii - jenom tady můžete projít kolem diktátorů se staženýma kalhotama a vejít do místnosti, ve které vám tuhne krev v žilách. Ne, vážně, doporučuji, jestli máte do 25. ledna čas, navštivte ji. Stojí to za to.

Po zvládnutí výstavy jsme s Cirrat odpochodovaly uklidnit si nervy do nejbližšího Mekáče (abychom podpořily nadnárodní korporace). Pak jsme se obě přesunuly na nádraží a já byla vyslána směrem Pardubice za horší polovičkou. Aby byl den krásně ukončen, měli jsme čtyřicet minut zpoždění, protože nějaký magor běhal po kolejišti. Takže jsem se vrátila absolutně mrtvá někdy po osmé večerní a ještě jsem večer zvládla podívat se s Alfem na Pacific Rim. Nevím, jestli to bylo mým nedostatkem entusiasmu nebo únavou, ale ten film byl pěkně nudnej. Jediné, co se mi na něm líbilo, byl comic relief - to je vůbec divné, většinou je nesnáším.

No a tak skončila sobota a s ní i velmi vydařený výlet. Bylo fajn holky zase vidět, pokecat a vůbec tohle všechno zvládnout. Jsem ráda a těším se na další akci.

A Prahu pořád stejně nesnáším, její centrum především.
Juhů!



Fotky jen na ochutnávku
(jelikož se musí fotit bez blesku, beztak mám hodně mázlých)
Kdo mě má na FB mohl vidět i videa

Reklama

21. října 2015 v 18:42 | KadetJaina |  Krákání z větve

Ač to tu je o pár řádů níže, chci jen upozornit na malou změnu.
se dá předobjednávat za sníženou cenu jen do 1.11.
Každý doma potřebujete kousek Kadet (a Sikara a Vladimíra Němce a Jany Rečkové a Darth Ziry a ...).
Koukejte si ho objednat!
Ať máte co číst, než ta apokalypsa opravdu přijde.



WHOCON 2015

18. října 2015 v 23:15 | KadetJaina |  Děník
Zítra budu psát reportáž pro Sarden, ale tam nemůžu nacpat tolik osobních poznatků z toho, co jsem prováděla v mezičase, takže - jak že jsem si užila WHOCON?

V pátek jsem s Hachiko dorazila do Brna, aby si mě tak hned přebrala má horší polovička, kterého jsem tam poprvé navštívila a tím se zrušil můj status Colombovy ženy nebo imaginární přítelkyně. Jaká to škoda, ale už jsem tenhle mýtus krmila tři roky, jednoho dne se prolomit musel. Tak či tak, Alf splnil svůj slib, který mi už nějaký ten pátek futroval do hlavy, a se svými spolužáky mě vytáhnul na pravý americký hamburger. Bylo to sakra žrádlo!

Poté jsme se rozloučili se spolužáky a byla jsem odvedena do školy, kde se WHOCON konal. Připomněla mi Hluchák a to ve velkém, sice měla o patro víc a v aule na mě ze stěny nakoukala hromada svatejch, ale jinak jsem měla jasno. Hluchák jak vyšitej. Usadila jsem se na zahájení, chválila jsem si super místo, abych pak pochopila, že tak super nebylo, páč jsem přes stojící bandu pitomců nic neviděla. Zahájení byla jediná chvíle, kdy jsem viděla Petera Purvese, protože se mi fakt nechtěla připlácet za panel s ním - koneckonců staré série neznám a v tom případě je pro mě jídlo důležitější než (ač velmi milý) stařík. Po uvítání a besedě s překladateli jsem si nechala podepsat Daleckou generaci a plánuju ulovit mail na překladatele a sesmolit s ním rozhovor. Pokud budou whocoňané tak laskaví a poskytnou mi ho.

No, v pátek jsem nezažila nic jiného, chodila jsem po škole, zkoumala zázemí, trochu fotila a jinak většinu času seděla u Hachiko na recepci, seznamovala se s novými lidmi a vytáčela je do vrtulky (a smála se tomu medvědímu metalistovi, když se mě pokusil vyděsit a následně uškrtit). Potom si mě opět vyzvednul Alf a vyrazili jsme k němu na byt, který sdílí se známými, kteří nás dali dohromady. Večer probíhal v klidu.

V sobotu jsem ráno dorazila na Vivianinu přednášku o Dalecích, abych ji opustila dřív a vydala se na Doctora Who v komiksu. Tam jsem dostala spoustu typů na must have komiksy, takže uvidíme, co si zase jednou pořídím, vypadají zajímavě. Rozčiloval mě stánek eTardis, kde je měli, ale já se rozhodla věřit radši bookdepository poté, co jsem přijela domů. Prostě je seženu levněji! Ne eTardis byla taky spousta knih, což mi připomíná, že mi pošta sežrala Siluetu - už od 2.10. je na cestě a kde nic, tu nic.

Plánovala jsem zajít na dabéry, jenomže jak už to tak bývá, fanouškovské nadšení opadá a já z Doctora už nejsem vyplesklá jako dřív... takže jsme si Alfem jednoduše sedli ve šnečí pizzérce a pak jsem strávila odpoledne u něj. Popřála jsem mu k narozkám, předala dárky a večer se udělala malinká oslavička, aby se neřeklo. Bylo to fajn.

V neděli jsem se před školou rozloučila s Alfem, zasedla na uzavření conu, nadělala si poznámky na rozhovor s hlavním orgem (o který už jsem zažádala, tak uvidíme, jestli se mu bude chtít) a po konci jsme s Hachiko vyrazily na oběd a následně domů. Doma jsem neudělala nic jiného, než že jsem stáhla Doctora Who a podívala se na poslední epizodu - ano, mohla jsem sedět na promítání na WHOCONu, ale hell, ta oslavička byla lepší.

Jelikož jsem začala hrát Undertale, dostala jsem se dnes k finálnímu-finálnímu bossovi - zjistila jsem, že jsem někde po cestě zkazila můj genocide run a jsem neutral, takže musím natrhnout zadek tý potvoře a pak se mi snad povede dát si to znovu. Nebo to aspoň u někoho nasledovat, protože ta hra je naprosto awesome. Uvidím zítra v mezičase psaní, jestli se mi bude chtít dorubat tu mrchu a začít znovu. Ještě pořád je škola, hnusná, pitomá škola. Proč ještě nehoří?

No, a to byl WHOCON. Být to na mě, lístek bych si nezaplatila. Když jsem ho dostala jako redaktor, proč ne, ráda poreferuju a chápu, že zarytí fanoušci si tam rádi všechno prohlídnou. Škoda, že už nejsem tak zarytá. Ale zážitky se taky počítají!

Doufám, že jste měli taky úspěšný víkend.
Zdar a Sílu, smrtelníci.

Nemáš těch knížek už dost?

13. října 2015 v 11:16 | KadetJaina |  Vránonázory
Dneska si se mnou maminka musela promluvit. Z její vážné tváře jsem vyčetla, že půjde o něco, čemu nebudu rozumět. Něco na filozofické rovině, jako debata o životě a smrti. A pak, když padla první věta, mi byla má domněnka potvrzena.

"Nemůžeš si někdy udělat radost něčím jiným, než knihou?"

Nebudeme si nic zastírat, za září jsem za knížky opravdu vyhodila docela dost peněz. K narozeninám jsem si pořídila za svoje peníze to, co chci, protože od rodinných příslušníků knížku očekávat nemůžu (bezvěrci) a ono nic moc jiného taky ne, co si budeme nalhávat. Takže když chci narozeninový dárek podle mého gusta, musím spoléhat na Alfa, kamarády nebo sama na sebe, to jsem udělala.

A co si budeme nalhávat, ono i za srpen jsem si pořídila pár věcí, ale nebylo to takové zlo jako za září. A taky je pravda, že jsem kupovala dál knížky jako dárky a když se kupuje komiks nebo bichle, nevyjde to levně. Fajn, vyhodila jsem za knížky dost, ale o tom tahle debata nebyla - protože já ve skutečnosti šetřím docela dost. Je k tomu několik důvodů, které nehodlám rozpitvávat, ale mám našetřeno a ne, že ne.

Smysl té debaty stál na jedné věci - proč knížky? Když si chci udělat radost, mám si koupit oblečení/figurku/něco-cokoliv-jiného-jen-ne-knihu!!! A já se ptám - proč? Opravdu nerozumím tomuhle smýšlení a maminka to záhy pochopila taky. Proč bych si měla kupovat pro radost něco, co mi neudělá radost? Oblečení? To si koupím, když ho potřebuju. Když si koupím cokoliv jiného, jsem dětinská a protáčí nademnou oči stejně (ale není to kniha, chápeš, ne kniha!). Kdybych si ponakupovala hromadu kytek a měla je rozestavěné po pokoji, nikomu to pít krev nebude, protože tomu rozumí, protože kytky mají rádi taky.

Ale knihy? Dílo satanovo! To jsou knihy!

Myslím, že tohle nedorozumění vzniká taky na základě toho, že redaktoruju. Těch recenzáků mi chodí opravdu hodně - co si budeme povídat, jsem akční. Nikdy bych si nemohla dovolit nakoupit si tolik věcí na čtení. Redaktorování mi pomáhá v mojí obsesi a v tom, co potřebuju. Nebýt toho, utratím za knihy ještě víc. Jenomže mi chodí domů a maminka najednou vidí, že z mojí výplaty zůstala ubohá část a spojí si to - přišla tuna knih, to ona to utratila všechno za knížky.

Málo ví o tom, kam svoje peníze dávám. Že si každý den musím kupovat svačiny, platím si autobusy, přispívám na podobné věci bratrovi, protože jsme v tajném spolku proti rodičům. Ano, utrácím za knížky dost, ale ta představa peněz, ve kterém jsem je utopila je zcela zcestná, bohužel to mamince nevysvětlím. Rozhodně ne ve chvíli, kdy potřebuju tajný spolek proti rodičům udržet v tajnosti. A teď, co udělat?

Nic. Nehodlám s tím dělat absolutně nic. Protože fakt je, že si radost dělám i jinak. Ve středu jdeme do divadla, o víkendu jedu do Brna, příští víkend do Prahy a ještě jsme se s Alfem domluvili na kinu. Copak to není dost?

Potom je otázka, kdo to doopravdy nechápe. Já nebo mamka?